Televize jako zdroj informací, zábavy i poučení měla podle předpovědí mnoha expertů zaniknout už před dávnými roky. Úpadek vlivu jí - mezi jinými - prorokoval také Umberto Eco, mimořádně bystrý pozorovatel mediální scény. Pořád to ale nevypadá, že by se k něčemu takovému schylovalo.
Například na Kavčích horách se nepřestává vést celonárodně ostře sledovaný zápas o povahu "nejvýznamnějšího média v zemi". A třebaže italský myslitel o zákopových bojích v České televizi nepochybně prakticky nic nevěděl, pomáhají jeho postřehy nekonečnému vření v ní celkem dobře porozumět.
Přesčas primáře Sovy
"Během pandemie vzrostl objem bohoslužeb, pro sexuální menšiny jsme vysílali magazín Queer," pokračuje monotónní hlas ve čtení místy bizarního seznamu, jenž má dokazovat společenskou prospěšnost veřejnoprávního vysílání. Nezdá se ale, že by tento povinný bod programu kohokoliv v jednací místnosti vzrušoval. Plameny vyšlehnou teprve ve chvíli, když se únorová, prozatím poslední schůze Rady České televize, přehoupne k rozpravě o právních službách, které si její předseda objednal. "Nejsme v Bělorusku!" huláká radní, jemuž odejmuli slovo. "Tahle televize není vaše, pamatujte si to," syčí další na přítomného generálního ředitele.
Ačkoliv má rada plnit především roli kukátka, s jehož pomocí může veřejnost sledovat dění ve "své" televizi, funguje v reálu především jako kolbiště o to, kdo bude sedět na režisérské stoličce, tedy v křesle generálního ředitele.
Podle prognóz věrozvěstů internetu přitom měla být televize jako zavedená národní instituce, která své diváky usadí po večeři před obrazovku, už dávno minulostí. Velký třesk měl ukončit věk singularity, v němž se primář Sova v seriálu Nemocnice na kraji města zastane sestry Huňkové "před zraky celého národa". Opakovaně slýcháme, že služby veřejnoprávního molocha, financovaného z daně zvané koncesionářský poplatek, postupně nahradí lehkonozí hráči jako Netflix nebo HBO, případně privátní stanice. Jenže v době pandemie docházíme trnitým způsobem ke zjištění, že společnost není jen souhrnem individuálních zájmů, ale potřebuje i prostředky, kterými udržuje seriózní veřejnou rozpravu a informovanost - jinými slovy soudržnost.
Když si Hana Lipovská, asi nejznámější ze současných televizních radních, vytkla do erbu tvrzení, že neexistuje veřejnoprávní pořad, který by nemohla vysílat komerční stanice, ukázkově ilustrovala, jak vypadá myšlení redukované na ekonomické vztahy. Je ale zbytečné chytat donekonečna za slovo právě a jen ji. Není totiž zřejmé, zda a jak vůbec chápou rozdíl mezi privátním a veřejným ostatní členové kolegia, v němž zasedá. A nakolik je vlastně srozumitelný samotným televizním šéfům, zvlášť těm, které generální ředitel Petr Dvořák přivedl na Kavčí hory ze svého někdejšího působení na Nově.
Bludiště seznamů a společnost spektáklu
Ve chvílích, kdy nás monotónní hlas z Kavčích hor konejší přehledem pořadů odvysílaných pro menšiny, není od věci zalistovat úvahami Umberta Eca, který čtenáře učil, jak se v podobných bludištích orientovat: připomínal, že seznamy obvykle přicházejí na řadu, když nám dojdou slova a myšlenky.
Průvodcem po Ecově přemýšlení o televizi mohou být texty, které věnoval svitu obrazovky mezi roky 1956 a 2015 a jejichž soubor nedávno vyšel v češtině (O televizi, Argo 2020).
Žádný strach, umbrijský učenec není snob a netýrá čtenáře suchou teorií. S neskrývanou rozkoší se coby sémiotik pouští do odhalování zákonitostí viděného, inscenovaného a předstíraného. Z vět, v nichž zmiňuje své oblíbené zábavné pořady a televizní hvězdy, přitom sálá Ecova vášeň pro dobrou televizní podívanou. Přesto neváhá obratem napsat větu, která by ve zmíněné zasedací místnosti na Kavčích horách dnes nejspíš působila jako šrapnel: "Fakt, že se program líbil, nevypovídá nic o tom, co lidi viděli."
Díky chronologickému řazení textů procházíme v knize s italským myslitelem postupně od éry "paleotelevize" 50. let až k "neotelevizi" osmé dekády minulého století. A můžeme tak spolu s ním sledovat, jak se proměňovalo vysílání, estetika i politika. Všímáme si například nástupu "společnosti spektáklu", jak nazval pozdní kapitalismus konce 60. let francouzský filozof Guy Debord. Ecovými slovy pak společnosti, v níž si obecně vážíme svého soukromí stále méně, takže se stále mlhavějším stává i rozdíl mezi tím, kdy je člověk proslulý a kdy se jen dostává do řečí.
Ani skeptik, ani těšitel
Když Eco popisuje italskou televizi posledních let, líčí filmy, v nichž partnerské dvojice před usnutím "kopulují, hádají se, ona říká, že ji bolí hlava, nebo se jak jeden, tak druhý bez zájmu otočí na opačnou stranu a usnou, ale nikdy, opakuji nikdy se nestane, že by alespoň jeden z nich četl knihu". Jeho anekdotické povzdechnutí připomíná, že byl sice skeptický k vizuálnímu jazyku, na němž se televize zakládá, ale zároveň věřil, že za určitých okolností může přinést vědomý estetický požitek a stát se i nástrojem zkulturňování diváků.
Aby se vyhnul triumfalismu těšitelů i nářkům skeptiků, volil Eco jako základní mantinely svého přemýšlení o televizi estetiku a sociologii. Nad momentkou ze schůze Rady České televize by jako luštitel záhad tedy možná zajásal: oním symbolicky monotónním hlasem tu zástupci nejdůležitějšího českého média rekapitulují svou tvorbu pro minority, čímž plní zákon, ale těžko říci, zda nejde jen o formalitu, jež má současnému vedení zjednat klid na práci…
Pictura est laicorum literatura
Předpokládejme, že se situace časem uklidní a veřejná televize nebude plnit roli společenského tmelu jen útrpně z povinnosti, ale s fantazií a tvořivostí. I přesto - jak varuje Eco - nejspíš zůstane v otevřené společnosti médiem podezřelým. "Rádi bychom připomněli, že výchova obrazy byla vždycky typická pro společnosti absolutistické či paternalistické, od starého Egypta po středověk," píše sémiotik. "Obraz, to je viditelné a nediskutovatelné resumé celé řady závěrů, jichž bylo dosaženo kulturním zpracováním určitých předpokladů, a kulturní zpracování, které se opírá o slovo předávané s pomocí písma, je výsadou mocenské elity, zatímco finální obraz je konstruován pro porobené masy."
V době, kdy v médiích převládl obraz nad textem, zní Ecova dávná úvaha o mocenských elitách a masách u obrazovek znepokojivě. Pomáhá však pochopit bahenní zápasy, v něž se proměnila jednání zdejší televizní rady, která má - mimo jiné - dohlížet na nejsilnější zpravodajství v zemi.
Při vší skepsi vůči jednoznačnosti obrazu ale vlastně Umberto Eco smýšlí o televizi vysoce. Považuje za její poslání stále znovu "uvádět do souvztažnosti život a jeho znázornění, realitu a její inscenování, a zároveň mezi nimi udržovat jasný odstup". Sledovat televizi a přemýšlet o ní s takovým nárokem je možná leckdy o nervy, ale jak se zdá, není vyhnutí.
Vzhledem k tomu, že zákonitost sociálních sítí popsal Eco jako situaci, v níž se "dostávají ke slovu davy idiotů, kteří své názory dříve rozhlašovali v baru po skleničce vína a teď mají stejné právo na vyjádření jako nositelé Nobelovy ceny", bychom tu starožitnost zvanou televize neměli zas tak rychle opouštět.
Autor, novinář a hudebník, v letech 2009 - 2019 pracoval v kulturní redakci České televize.
