Po publikaci aktuální zprávy IPCC panuje v Česku překvapivý klid. To když v roce 2013 vyšla ta předchozí, div nehořely barikády a pod vedením tehdejšího prezidenta se tady kdekdo stal rázem expertem na hokejkové grafy.
Že klima vstoupilo do turbulentních časů, se ale mezitím stalo zjevným a není tedy nutné se kvůli tomu znova do krve pošavlovat. Z kolektivní paměti tak už naštěstí vypadla i Klausova arogance, s níž dával z hradního křesla k lepšímu, že "báchorkám" o globálním oteplování se lidé budou brzo jen smát.
Podle měření agentury STEM dnes tři čtvrtiny české veřejnosti souhlasí s tvrzením, že člověkem způsobené klimatické změny ohrožují naši budoucnost. A devět občanů z deseti se hlásí k přesvědčení, že bez snižování emisí neochráníme naši krajinu před suchem či umíráním lesů.
Jako by nás ale zároveň Klausův boj proti realitě unavil natolik, že už nejsme coby společnost schopni pro ochranu přírody nic pořádného udělat. Zatímco ostatní státy se pečlivě připravují na nepříjemné změny, Česko ovládla apatie.
Politika, která není
Vědci už nepochybují, že se planeta rychle otepluje. Různí se jen jejich pohled na to, kdy tento trend překročí různé hranice. Pro nás ostatní je ale spíš podstatné, co to bude znamenat.
Extrémní vedra se nyní objevují zhruba třikrát za deset let. Napříště by jich ale taky mohlo být jednou tolik. Podobně jako silných dešťů a záplav, které zatím přicházejí zhruba jednou za dekádu.
Asi největším hříchem Klausova boje s "prodavači klimatické apokalypsy" se tak stal sobecký výklad svobody: Nás v srdci Evropy přece zvýšení hladiny moří nemůže příliš ohrozit. Ano, Plzeňský kraj se sice asi nikdy pod vlnami Atlantiku neocitne, ale sucha mohou z Česka udělat velmi nepříjemné místo k životu.
Jeden by tedy čekal, že klimatická politika bude patřit k hlavním tématům nadcházejících sněmovních voleb. Už proto, že Evropská unie přijala (za našeho bezrozporného souhlasu) Zelenou dohodu, která si klade za cíl výrazně snížit emise oxidu uhličitého, a vyčlenila na to stovky miliard.
U nás je ale ticho po pěšině.
Jedna chyba za druhou
Velmi brzo nás ta přehlíživost bude všechny mrzet. Jedním z důsledků Zelené dohody totiž bude i zdražení osobní automobilové dopravy s cílem omezit emise, které produkuje.
Může ale něco takového žádat po občanech i stát, který sám nebyl schopen zavřít svou nejšpinavější uhelnou elektrárnu a prodal ji raději za pakatel soukromníkovi, takže z jejích komínů může dál vesele stoupat dým? Řeč je samozřejmě o Počeradech, které vypustí za rok 4,5 milionu tun CO2. Tedy zhruba tolik, jako všechna zdejší nákladní auta dohromady.
Přeme se přitom, zda skončit s pálením uhlí v roce 2038, nebo se k nevyhnutelnému kroku odhodlat už dříve. Jenže nezbytným předpokladem takové akce je podpora obnovitelných zdrojů energie. Poslanci teď ale odmítli poskytnout peníze na budování jejich infrastruktury a zády se otočili i k aukcím, jež by mohly napomoci rozvoji fotovoltaiky.
A pojďme dál. Protože jsme ukázkovým autolandem, je v našem nejvlastnějším zájmu pomáhat Volkswagenu i dalším značkám, aby v nové éře elektromobility uspěly a nechaly co nejvíce dobře placených míst v Česku, až se tu jednou přestanou montovat diesely. Ale může v něco takového doufat země, která disponuje pouhými 700 dobíjecími stanicemi a patří v tomto ohledu na samý chvost Evropy?
Nakonec to nejzávažnější téma - voda. Jak moc nás sucho dokáže potrápit, jsme si už vyzkoušeli. Přesto projekty na zadržování vláhy v krajině pokulhávají, zato na Pražském hradě nepřestává bujet představa, že země potřebuje kanál Dunaj-Odra-Labe. Snad abychom si jako správní furianti klimatický Armagedon přivodili už v předstihu.
Zelený nezájem
Václavu Klausovi se dalo v souvislosti s klimatickou změnou vytknout snad úplně všechno. Nešlo mu ale upřít, že se o téma opravdu intenzivně zajímá. Nyní však aby český volič mezi stávajícími politiky lupou hledal člověka schopného k věci říct alespoň jednu rozvitou větu.
Přitom se toho na Česko valí čím dál více. Zelená dohoda nabízí na různé ekologické programy miliardy eur, které ale nejsme schopni čerpat. Už v říjnu pak začíná klimatická konference OSN (COP 26) v Glasgow. Zdejší zákonodárci o ní ale nejspíš až do zahájení nebudou vědět, což jim ovšem nijak nezabrání, aby svou nepřipravenost maskovali tím, že účastníky obviní ze zeleného šílenství.
My ostatní pak nad fotografiemi obcí poničených velkou vodou a krajiny deptané suchem můžeme přemýšlet, kdo je šílenější.
