Příběh Libeňského mostu dospěl do fáze, která se dala čekat. Radní města Prahy v úterý odhlasovali, že by se měl zbourat, protože je to "výhodnější". Pro byli všichni kromě Trojkoalice (Petra Kolínská za zelené proti, Jana Plamínková ze STAN se zdržela, lidovec Jan Wolf nehlasoval).
Očekávatelné to bylo proto, že unikátní a stále krásný most sdílí osud spousty jiných nemovitostí, které patří nebo spíš patřily do kulturní paměti země.
Libeňský most je z nich asi nejznámější a symbolizuje zmar, na jaký se ta paměť drolí. Nestaráme se o ni, kašleme na ni, až někdo jednoho dne vyčaruje řešení: Už nemá cenu to zachraňovat, je to beztak na spadnutí, výhodnější je to zdemolovat a postavit něco "užitečnějšího", co lidem "zlepší život". Třeba taky supermarket nebo parkoviště.
Takových příkladů se dají shromáždit stovky. Jde často o industriální stavby, zajímavé, cenné a sešlé bývalé pivovary, textilky, ale i vily nebo obytné domy. Dokonce i o dům na Václaváku!
Vidíme další verzi mnohokrát popsaného procesu. Nějaká stavba se nechá pustnout, a to tak dlouho, až je na stole řešení buď, anebo. Buď "rozumně investujeme" do demolice, anebo se bude "lpět na tradicích" a zruinovaný objekt ve jménu historie chránit a opravovat. V drtivé většině případů bohužel vítězí první možnost: drcení paměti.
Logika "když už to k ničemu není, tak to zbouráme", primitivní uvažování navazující na způsob myšlení z doby komunismu, gumuje paměť českých a moravských měst. Účel - leckdy jen domnělý a sporný účel - vítězí.
Libeňský most je zatím nejhorší ukázkou, kam až to může zajít. Perle architektury a důležité dopravní stavbě jsme vyměřili devadesát let bez oprav nepodmíněně. A tak ji zbouráme, protože se to "vyplatí". Falešné sloveso, kterým se necháváme zmást zas a znova v tolika různých situacích, je zase tu.
Co se "vyplatí" a komu? Měřit to jen ekonomikou, kalkulacemi a posudky, náklady a výnosy, je u jen trochu složitějších rozhodování vulgární a v případě velkých veřejných investic chybná metoda. Kdybychom se jí podvolili beze zbytku, máme brzy krásně nově vybetonovanou půlku republiky.
U Libeňského mostu není co řešit. Není to položka nákupu, abychom hloubali, jestli vzít dvě balení po třech, nebo tři balení po dvou kusech v akci. Kulturní město, ať má na hlavě máslo neúdržby, nebo ne, nemůže zbourání mostu připustit. Opravit se pořád dá, jen se to údajně "nevyplatí".
Ani kdybychom kulturní imperativ vynechali a porovnávali možná řešení jen technicky, ani tak demolice nevychází přesvědčivě. Není jasné, proč by se měl most rozšiřovat o pět metrů, to automobilová doprava ani na jednom břehu nevyžaduje, a vést tudy další "radiálu" by bylo kruté k Libni i Holešovicím. Proč by měl na mostě růst pruh trávy? Co bude s dopravou, když se bude starý most bourat a nový stavět, postaví se vedle provizorium, a v čem by bylo jiné než při generální rekonstrukci? A hlavně - jak novostavba bude vypadat? A proč na ni, což by bylo vzhledem k jejímu významu skandální, nebude vypsaná architektonická soutěž? Stačí snad, aby se to "vyplatilo"?
O osudu Libeňského mostu má rozhodnout ve čtvrtek zastupitelstvo. Je půl roku před komunálními volbami. Vzhledem k tomu, jak dlouho se problém vleče a nikdo s ním pořádně nic nedělá, by se dalo ještě pár měsíců počkat, nasadit nejnutnější údržbu a o bourání nebo nebourání rozhodnout až po volbách. Ať si to vezmou na triko politické strany ve volební kampani, předloží argumenty a voliči budou vědět, na čem jsou. Adriana Krnáčová už není správnou primátorkou pro tak zásadní věc.
