Zatímco „atentát" samotný skončil naštěstí bez újmy na zdraví, souboj o jeho výklad pomalu, ale jistě hrozí inzultací.

Podle jedněch to byla legrace, groteska, bizarní kousek hodný české národní povahy. Jiní v útoku na prezidenta vidí arcidílo nepřátel státu a eskalátorů všeho druhu. Vzduchem létají antiperle, Breivik a 11. září.

Celé se to dobře hodí do nálady před volbami, které pravděpodobně přinesou největší vzestup komunistické strany od roku 1989. To ovšem, zdá se, celkem nikoho nevzrušuje.

Žádný happening

Páteční „střelba" v Chrastavě, to nebyl žádný fórek, a jestli ano, tak mimořádně špatný. Ne, ani tradiční lidová tvořivost na internetu mi není k smíchu. Vtipkovat o tom, že se na někoho „jako" střílí, mně přijde nevkusné.

Bylo by chybou útok na Václava Klause zlehčovat, jako by to byl nějaký happening.

Možná jste na to také zapomněli, protože se o tom téměř okamžitě přestalo psát - ale je to teprve půldruhého měsíce, co ostravská policie zatkla muže, který se prý chystal ke skutečnému atentátu. Doma měl slušný zbrojní arzenál a na webu si říkal Breivik.

Vzkaz zdaleka nejen pro ochranku: V davech se vyskytují lidé schopní střílet ostrými.

Všichni se zlobí

Bystří pozorovatelé, jako Václav Cílek či Václav Bělohradský, už nějaký čas upozorňují, že ve společnosti panuje „základní hněvivý tón", respektive „tekutý hněv". Zloba a pocit zneuznání si hledají ventil. Pak se divte, že vidíte agresivní politiky, agresivní řidiče a zlé jazyky v poloanonymních diskusích na internetu.

Jakkoli „atentát" jistě nebyla příjemná zkušenost, státník by měl v takové situaci nasadit smířlivý, uklidňující tón. Nejlépe přímo „odpustit". Kdežto Václav Klaus přilil olej do ohně a ukázal prstem na „rozeštvávače, které všichni známe". Chyba.