Skvělé, že je Česko podle Indexu prosperity, který sestavili analytici České spořitelny a Evropy, deváté nejlepší v Evropě. Na prvních třech místech se umístilo Švédsko, Německo a Dánsko. My jsme podle tohoto zkoumání nejlepší v porovnání s ostatními zeměmi bývalého východního bloku. "Ekonomická úroveň měřená HDP na obyvatele je v Česku vyšší než v Itálii, Španělsku nebo Portugalsku a jsme jen kousek za Velkou Británií. To je skvělý výsledek ekonomické transformace v 90. letech. Nicméně od roku 2008 tempo dohánění německé úrovně výrazně zpomalilo. Hrozí nám chycení se do pasti ekonomiky středních příjmů. Česká ekonomika začala narážet na své limity kvůli podinvestovanosti, trhu práce a struktuře ekonomiky," popsal naši situaci hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil.
Jistě je velmi důležité, že máme "druhou nejlepší ekonomickou komplexitu" v Evropské unii a že "vysoká míra diverzifikace zvyšuje odolnost ekonomiky vůči šokům". Stejně tak stojí za pozornost, že jsme třetí nejhorší v přidané hodnotě nebo v národním důchodu. Všechno to jsou především ekonomické ukazatele, které dnes v posuzování úrovně hrají prim nejen u nás, ale prakticky v celém moderním světě.
Bylo by zajímavé porovnat tuto naši až kupodivu slušnou ekonomickou zdatnost, úspěšnost, s tím, jak si vedeme v jiných sférách, které se nedají tak snadno změřit a vyčíslit.
Jak by Česko uspělo v žebříčku sestaveném podle úplně jiných, v podstatě neekonomických kritérií? Jak bychom dopadli ve srovnání se zeměmi EU nebo celého světa, kdyby se změřily faktory jako soudržnost společnosti, schopnost vzdorovat dezinformacím, kvalita výuky historie, schopnost poučit se z vlastní minulosti, úroveň výuky a vzdělání?
Kdybychom se poměřovali v tom, jakou roli v naší společnosti zaujímají ženy, nakolik jsme skrytě násilnická společnost, tedy především jaké míře násilí podléhají ženy, kolik násilí podstupují naše děti, jak rozšířené je u nás skryté domácí násilí. Jak si ceníme kultury. Nakolik jsme věřící národ - ale v tom máme celkem jasno, patříme mezi největší ateisty na světě - a jak to se soudržností souvisí? Tohle všechno spojit dohromady, jako se spojují ekonomické parametry.
Začněme soudržností společnosti. Politici u nás už několik let s velkou chutí vytahují pojem "národní zájmy". Jaké vlastně jsou? Existuje u nás vůbec ještě nějaký zájem, společný víceméně pro všechny, který je skutečně "národní"? Možná když lidé fandí hokejistům v zápase proti Rusům, ale ani tam už to nebude zdaleka tak jasné jako dřív.
Jsou Němci ohleduplnější?
Bylo by zajímavé vidět, jestli jsme méně nebo více soudržní a vzájemně ohleduplní než třeba Němci, s nimiž se často porovnáváme. Obecně se má za to, že jsme mimořádně rozdělená a rozhádaná společnost. Speciálně když pozorujete dění v posledních řekněme deseti letech, vidíte, jak snadno jsme rozdělitelní, jak ochotně se různé skupiny vrhají jedna na druhou. Témata jako přijímání uprchlíků, obzvláště pak prchajících muslimů, ale zrovna tak odklon od spalovacích motorů nebo v poslední době postoj k očkování a postupu proti pandemii covidu. A v posledních dnech a týdnech postoj k Rusku a jeho vojenskému vyhrožování válkou. Příliš propojeně, soudržně nevypadáme ani třeba v postoji k našemu členství v Evropské unii.
Zřejmě v tom nejsme až tak výjimeční, speciálně v oblasti postupu proti covidu-19 můžeme vidět, že vládní opatření vyvolávají vášně a bojové nálady nejen u nás, ale i v Německu, Rakousku, Británii, Slovensku a dalších zemích.
Pokusím se upřesnit, co myslím tou společenskou soudržností. Nejde mi ani náhodou o to, že by si všichni měli myslet to samé, třeba že se sto procent dospělých obyvatel má naočkovat a hotovo. Chápu, že lidé mohou mít, zvlášť po zjištění, že nás vakcíny pandemie covidu nezbavily, velmi rozličné postoje. Co chápu jako nesoudržnost, není jiný názor, ale jeho agresivní prosazování. Případně umlčování nenásilně šířeného postoje. Právě míra agrese, dokonce nenávisti vůči lidem, kteří přemýšlejí jinak, je pro mě skutečnou známkou nesoudržnosti, rozdělenosti. A agrese a nenávisti u nás viditelně, slyšitelně a hmatatelně přibývá. Zatímco společných témat ubývá.
K rozdělení společnosti, o tom již dlouho není žádných pochyb, přispívají dezinformační kampaně. K soudržnosti naopak přispívá schopnost vzdorovat dezinformacím, ověřovat si, co mi kdo pošle nebo řekne, nepodléhat šikovně podsunutým, polopravdou obaleným lžím. Nevím, nakolik odolní jsou třeba Francouzi či Holanďané, ale vidím denně, jak masivně se u nás různé lži šíří a jak jsou hromadně sdíleny, jako by to bylo jakési nové evangelium.
Jak souvisí kvalita vzdělání a tíhnutí k populismu?
Jsme na tom hůř než zbytek Evropy? Jsme na tom lépe, nebo hůře než ostatní postkomunistické země? Zdá se mi jisté, že jsme v této oblasti těžce zaspali, jsme strašně pozadu a dezinformace nás postupně a záměrně ničí, rozkládají. Kupříkladu dnes již víme, že právě lži namířené proti soupeři pomohly Miloši Zemanovi vyhrát druhou přímou prezidentskou volbu. Loni jiné masově šířené lži pomohly poškodit Piráty kandidující do sněmovny. Jsou to jen dva příklady, ale najdeme jich mraky a jistěže nejen volebních. Velmi bych stál o žebříček, jak která země EU podléhá či vzdoruje dezinformacím, jak je který lid či národ vůči fake news odolný.
Stejně poučné by mohlo být české umístění nejen mezi postkomunistickými zeměmi v kvalitě výuky historie. Skoro jistě se odtud odvíjí schopnost poučit se z vlastního osudu. Že jsme po desítkách let totality mohli mít agenta StB jako premiéra, to je přece naprosto zdrcující zpráva o stavu naší společenské mysli, o chápání vlastních dějin. Nelze to vnímat jinak než jako naprostou lhostejnost masy lidí vůči nedávné, tristní a většinově odmítané minulosti. Lhostejnost vůči charakteru špičkového politika. Pak je ale jasné, že se společností, kde tak uvažuje masa lidí, něco není v pořádku. Víme co? Ptáme se na to?
Kvalita vzdělání se mezinárodně měří, a to jak vzdělání základního a středního, tak úroveň vysokých škol. Bylo by poučné zakomponovat ji do výše uvedených oblastí. Vzdělání versus výsledky voleb: Jak souvisí kvalita výuky třeba na středních školách s tíhnutím k populistům? Jak se v tom liší země mnoho let demokratické a ty, které se z totality před více než třiceti lety sice vymanily, ale její stopy, její rány na svých tělech nesou dál?
Znásilňujeme víc než jinde?
Měří se i role žen. Víme, že u nás jsou podstatně hůře odměňovány a hrají mnohem menší roli ve veřejných funkcích, ve vedení firem atd. než muži. V tom jsme mezinárodně pozadu. Mnohem komplikovanější to je právě s reálným měřením násilí na ženách, jež nevychází pouze z případů nahlášených policii. Kde existuje ve vysoké míře skryté násilí, tam se zákonitě musí objevit i ve veřejné, neskrývané agresi. Stejné je to s bitím dětí a se vztahem k nejstarší generaci, s tím, jak si vážíme či nevážíme stáří.
Velmi by mě zajímalo mezinárodní srovnání násilí na ženách. Jsme na tom hůř než jinde v Evropě? Než v Americe? Nebo k tomu, abychom to chtěli změnit, stačí, že víme: Jsme na tom hodně špatně, přesněji české ženy jsou na tom hodně špatně?
Pro školy, ale i pro politiky by mohlo být cenné, kdyby se dalo porovnat, nakolik jsme třeba v poměru k Němcům, Belgičanům, Polákům, Britům kulturní národ. Nakolik vyhledáváme, milujeme, nakolik potřebujeme kulturu. A taky co za kulturu vlastně považujeme. Počítáme sem třeba to, jak se chováme k lidem na okraji, k lidem v pádu, na dně?
Poslední národní census ukázal, že ubývá věřících, kteří se hlásí ke konkrétním církvím, zároveň však přibylo lidí, kteří něčemu či v něco nad námi věří. Jak souvisí národní prosperita s vírou v Boha, ve vyšší moc? A patříme opravdu na ateistickou světovou špičku, nebo jsme jen otevřenější v přiznání skoro už samozřejmé nevíry?
Chápu, že je poměrně snadné sestavit index ekonomické prosperity. Tak je dnes svět prostě nastaven, soustředí se víc na ekonomické, početní, finanční ukazatele. A jistě, občas narazíme i na nějak změřené, spočítané mezinárodní indexy štěstí. Nějaký ten index soudržnosti, index kvality společnosti, by nám možná nastavil zrcadlo. I když… my ho máme před obličejem dnes a denně.
