Od volby nového papeže - mimochodem, první v éře Facebooku a Twitteru - plynou první hodiny. Ohlasy jsou asi o něco vřelejší než při nástupu Benedikta XVI. před osmi lety. Zřejmě proto, že František, jak ho podle prvních dojmů chápe i mnoho nekatolíků, je větším příslibem změny, než byl jeho předchůdce.
Je ještě brzy říkat, jaký nový papež bude. To nevíme. Nemá moc smysl dávat mu nálepky. A především jde o to, co si kdo pod onou „změnou" představuje.
Velká očekávání či volání po „modernizaci" jsou planá. Chtít měnit katolickou církev s její obrovskou setrvačností, to je jako opravovat za jízdy lokomotivu. A i kdyby se do toho papež s úspěchem pustil, stroj pojede stejným stylem po stejných kolejích dál.
Důležité je, aby katolická církev působila důvěryhodně. K tomu se dá dopracovat spíš „drobnou prací" než nějakými modernizačními zákroky typu zrušení celibátu. Katolická církev - připomeňme, že se k ní hlásí 1,2 miliardy lidí - má svým způsobem podobné problémy jako vlády a politické strany: aféry, porozumění potřebám doby, deficit dialogu, malá srozumitelnost.
O to lepší zprávou je, že nový papež se zdá být komunikativní, má charisma a zná život obyčejných lidí. Mohlo by prospět i to, že není z Evropy ani nebyl příliš zasvěcen - či zapleten - do vatikánských struktur. Působí nově, jako jeho jméno. Možná to byla „politická volba", jak píší italské noviny. Ale vadí to?
Minusem je papežův poměrně vysoký věk. Náročné zahraniční cesty jsou naprostou nezbytností a František by měl cestovat víc než Benedikt. Karol Wojtyla, typický představitel papeže-komunikátora, byl přitom zvolen v 58 letech. Ale Jorgemu Mariovi Bergogliovi bude 77.
Papežem bez ústavy
Konkláve a nástup nového papeže spadaly shodou okolností do doby, kdy se měnil český prezident. Nemá cenu vážně srovnávat oba úřady ani obě autority. Nebo snad…
Stojí například za povšimnutí, kolik věcí kolem papeže a papežství je takzvaně nepsaných, dějí se a dělají ze zvyku. Už samotná volba - nikde není psáno, že se hlavou církve nemůže stát jakýkoli katolík. Žádná „ústava" to neřeší. Z řad kardinálů se papež nevybírá proto, že se to musí, ale proto, že je to rozumné a že je to tradice.
Kdyby konkláve přistupovalo k volbě papeže jako Václav Klaus k Ústavě, kdyby jeho členové napínali své kompetence, zasedalo by možná ještě o Vánocích.
Anebo: Prezident republiky jistě není pastýř ani kazatel, ba ani „monstrance", kterou stačí ukazovat lidu, jak si kdysi myslel Antonín Švehla. Prezident má dělat politiku, být konkrétní. To ale neznamená, že nemusí pečlivě vážit slova a hovořit pokud možno se státnickou střídmostí. Říkat „dobrý večer" jako ve středu papeži by mu sice nestačilo - ale na druhou stranu, musí nadělat tolik hluku?
Ano, narážím tím na Miloše Zemana a jeho inauguraci.
Ti druzí
Z pohledu české nevěřící většiny se po Františkovi dá žádat, aby nebyl „papežštější než papež". Promysleme to úsloví: Papežova papežskost je absolutní, skálopevná hodnota. Už tím je vlastně dobrá, nebo, kritičtějším pohledem, přinejmenším významná. Papeže akceptujeme, protože uznáváme, že něco znamená. Ale neměli bychom mít pocit, že - vůči nám, nevěřícím - tlačí na pilu. Tím sám sebe v našich očích zpochybňuje. Pak ho moc nebereme.
Takový pocit je samozřejmě u každého individuální, podle hloubky víry a bezbožnosti, zájmu a ignorance.
A jsme zase u klíčového slova: dialog. Ten musí mít dvě strany: nejde jen o to, aby mluvila a „snažila se" katolická církev a její papež, ale aby je také někdo poslouchal. A naopak. Pracovat by na sobě měly obě strany, a to bez ohledu na to, kdo je zrovna papežem.
