"Připomíná to zase dobu, kdy viníka nestíhá trest, ale kdy naopak trest si hledá účelové oběti," píše o případu bývalého armádního pilota Karla Daňhela a nejnovějším vývoji dalších kauz spisovatel a publicista Karel Hvížďala.
Poslední den apríla se tradičně pálí čarodějnice, ale bohužel jen symbolicky: ve skutečnosti se jim u nás daří, dokonce se zdá, že letos 30. dubna slavily rej.
Připomínají to nejčerstvější kauzy, které se dostaly na veřejnost právě v těchto dnech. Obvodní soud pro Prahu 9 zprostil obžaloby bývalého armádního špičkového pilota Karla Daňhela obviněného ze zneužití dívky. Daňhel je nevítaným svědkem v kauze nákupu (dle policie o 650 milionů předražených a do jisté míry nefunkčních) letounů CASA, a proto má podezření, že za jeho obviněním stojí vojenské zpravodajství. To ho od té doby, kdy se postavil proti nákupu nevhodných strojů, které prosazovali politici a někteří úředníci ministerstva obrany, sleduje.
Svědčí o tom zřejmě skutečnost, že policie se o případ zajímala na základě informací z tajných zdrojů, nikoliv po prohlášení údajné poškozené nebo někoho jiného. A i to, že hlavní svědkyně, tedy dívka, přiznala, že si pod tlakem otázek a stresu, který policie vyvolala, zneužití vymyslela, jak si policie přála, aby měla klid.
Karlu Ďaňhelovi sice už nehrozí deset let odnětí svobody, ale stejně tu zůstává celá řada nezodpovězených otázek, o které by se měly příslušné orgány zajímat. Laika minimálně napadne, že by si měl někdo položit otázku, kdo z politiků tlačil na nákup nevhodných letadel (o tom ví své i dnešní ministr obrany generál Picek, který byl zřejmě pod jejich tlakem donucen dokonce změnit názor na tento nevhodný nákup, i stíhaná bývalá ministryně Vlasta Parkanová). Kdo úkoloval vojenské zpravodajství, aby sledovalo expilota Daňhela? A jak je možné, že policie, místo aby se snažila vyšetřit, co se stalo, nutila patnáctiletou dívku k přiznání něčeho, co se nestalo?
V pondělí zase vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová sdělila veřejnosti, proč si stěžovala na šéfa protikorupční policie Tomáše Martince, jenž porušil služební předpisy tím, že jí sdělil falešnou informaci, která se týkala jejího muže, s nímž ale již tři roky nežije, bez vědomí dozorové státní zástupkyně. Vrchní státní zástupkyně sice tímto sdělením odstranila některé pochybnosti, které kvůli jejímu sporu s Martincem vyvstaly, ale naopak řada dalších závažných pochybností zůstává nevysvětlena.
Uveďme jen některé podstatné, jako například: Proč byl plukovník Martinec považován za tak perspektivního policistu, když se vědělo, že měl i v minulosti problémy a byl vyšetřován jak inspekcí ministerstva vnitra, tak dnešní Generální inspekcí bezpečnostních sborů?
V roce 2008 kvůli údajnému převzetí úplatku za zastavení trestního stíhání jistého JUDr. Nováka. Tehdy se nic takového neprokázalo. Inspektoři ale dále zmiňují, jak tehdy zveřejnilo Euro, podezření úniku informací ze spisového materiálu vedeného ke stíhání poslance ČSSD Petra Wolfa. V té době byl plk. Mgr. Martinec náměstkem tohoto útvaru. (Mimo jiné byl v této věci prověřován pracovníky inspekce společně s plk. Ing. Bc. Novákem, tehdejším šéfem protikorupční policie, a plk. JUDr. Cícerem, tehdejším náměstkem protikorupční policie, později šéfem Finančního analytického útvaru ministerstva financí.)
O Martincovi se podle Práva v minulosti mluvilo například i kvůli jeho vztahům s bývalým pražským primátorem Pavlem Bémem z ODS. Ten mu rovněž v roce 2008 neoficiálně nabídl místo pražského policejního ředitele. Martinec prý nabídku odmítl a o nestandardním jednání primátora informoval své tehdejší nadřízené.
Operativní cestou se také autor zmíněného dokumentu, z kterého Euro citovalo, dozvěděl, že Martinec by měl být v blíže nezjištěném příbuzenském vztahu se Zdeňkem Doleželem, známým z kauzy „pět na stole v českých". Prostřednictvím svého bývalého nadřízeného plk. Mgr. Josefa Bačkovského, ředitele Policie ČR v kraji Vysočina, byl údajně v kontaktu i s poslancem za ČSSD Mgr. Františkem Bublanem. Není těch podezření již nějak moc?
Další otázky si musíme klást i v souvislosti s nejnovější kauzou, a sice: co sledoval Tomáš Martinec tím, že podával vrchní státní zástupkyni falešné informace? Proč obešel dozorovou státní zástupkyni? Jak to, že nevěděl, že jedná s profesionálkou, která si vzápětí vše ověří a v pasti bude on? Nebo i pan Martinec byl nástrojem něčí hry, kterou neprokoukl?
A samozřejmě zbývá i nejzásadnější otázka, na kterou neznáme odpověď: Pokud vysoký policejní úředník sdělil falešné informace vrchní státní zástupkyni nezákonnou cestou, co se asi tak může dít s případy, které jsou závažnější, jako například se solární kauzou Amun.Re, kterou nedozorovali a která byla za podezřelých okolností odložena?
A jestliže rovněž posledního apríla prohlásí pro MF Dnes právník prezidentské kanceláře Pavel Hasenkopf, který - cituji - ví vše o tom, jak to bylo s amnestií, že se bojí o svůj život, protože ví víc než druzí a musí si dávat pozor na přechodech, zdá se, že strašidla už u nás nežijí jen v pohádkách a rozhodně se je nepodařilo posledního dubna upálit.
Připomíná to zase dobu, kdy viníka nestíhá trest, ale kdy naopak trest si hledá účelové oběti. A to je možné jen proto, že demokracie není dárek, ale dlouhá cesta a Česká republika stojí stále na počátku. Jenže protože takových případů je hodně, stávají se banalitou, které se přestáváme bát a která je jen potravou pro náš hospodský žvást.
Bohužel tímto postojem se i z nás stávají falešní hráči: z vážného nebezpečí děláme pouhou módu, drbárnu! Vepředu je sice lehce srozumitelná lež, ale až někde vzadu, za ní, se krčí těžko srozumitelná pravda, s kterou si nevíme rady. Tato skutečnost vzbuzuje nejnebezpečnější otázku: Jak dlouho může v takovémto státě přežít demokracie?
