Někteří němečtí byznysmeni se snaží prosadit heslo: Oddělme byznys od politiky. Politici se většinou proti tomuto falešnému heslu snaží opatrně bránit. Německý ministr financí Wolfgang Schäuble například nedávno řekl: „Rusko může ve střednědobém horizontu (vzájemnými sankcemi) ztratit víc než my.“

Tvrději se několikrát vyjádřila kancléřka Angela Merkelová, která zcela jasně řekla, že „Rusko mohou čekat obrovské politické a ekonomické škody“. Nezaznamenal jsem však nikoho z politických špiček, kdo by se proti citovanému heslu vymezil razantně a vysvětlil, že byznys od politiky oddělit nejde, protože politika není nic jiného než zápas o společné hodnoty.

To platí zvlášť v době, kdy se haraší se zbraněmi. Nadřazovat byznys nad politiku, řečeno lapidárně, je stejné jako posílat protivníkovi, s kterým jsem na ostří nože, peníze, zásoby a nové technologie. Proto i heslo „Neměli bychom trestat ruské občany za politiku jejich vedení“ je falešné. Rusko sice dováží 40 až 50 procent spotřebního zboží a potravin z EU, jenže koupit si to zboží může jen hrstka lidí, která právě za současným vedením pevně stojí.

Je to příliš krátkozraká politika, která se může snadno obrátit v neprospěch těch, kteří heslo razí a i v krizových situacích spěchají do Moskvy, aby si zajistili dobré obchody, jako představitelé firem Siemens či Deutsche Bahn. I když důvody, proč tak němečtí byznysmeni činí, jsou zřejmé: V Rusku podniká 6000 německých firem, což je víc než z celé Evropské unie dohromady. Na obchod s Ruskem je v Německu navázáno asi 300 tisíc pracovních míst. Němci vyvezli loni do Ruska zboží za 36 miliard eur a naopak Rusové většinou suroviny v hodnotě 40,5 miliardy.

Jsou ale situace, kdy politika musí zvítězit nad aritmetikou, jinak je nedůvěryhodná jak pro občany doma, tak pro protivníka, a ten si bude dovolovat stále víc a víc, protože vycítí nejen z Německa, které představuje nejsilnější ekonomiku v EU, ale i z celé Evropy slabost.

Nebudeme-li hájit základní hodnoty, na kterých Evropa stojí, to znamená svobodu, toleranci, rovnost, územní celistvost a sebeurčení, tedy rozhodování o tom, kam chceme patřit, lze dokonce s mírnou nadsázkou říci, že jsme prohráli předem.

I když se Evropská unie dodnes zcela nedostala z krize, která na nás dolehla na konci roku 2008, a nezaměstnanost je stále vysoká, skutečný politik, který hájí dlouhodobé zájmy své země a své civilizace, musí v sobě najít sílu a odvahu učinit kroky, které jsou v rozporu s míněním většiny – i za cenu, že nebude příště zvolen. To je jedno ze základních kritérií, kterými se liší státník od politika. Je to role nevděčná, ale vděk není kategorie, která patří do politiky.

EU se nakonec shodla na obchodních sankcích, němečtí investoři stáhli z Ruska miliardy eur a Angela Merkelová začala hovořit o dalších sankcích.

Za takové situace se sešlo v minulých dnech Rohstoff-Forum v Drážďanech a tam už politické rozdíly nebylo možné přehlížet. Obě strany se lišily jak v chování, tak v rétorice. Ruský vicepremiér Arkadij Dvorkovič přišel na zasedání o čtvrt hodiny později a začal hovořit o tom, že podle názoru ruské strany lidská práva anexí Krymu nebyla narušena. A zdůvodnil to prohlášením prezidenta Putina, které chtěl dokonce přečíst, což by zabralo víc než hodinu času.

V ten moment byla v sále, jak napsali novináři, cítit vzájemná nedůvěra a neschopnost se domluvit, protože mezi slovy a činy ruského vicepremiéra byl velký a nevysvětlitelný rozdíl. Když se zvýšilo v sále napětí, ruský zástupce přišel s rétorickou figurou, kterou právě Němci v úvodu citovaným heslem Rusům umožnili, když řekl: „My sice hovoříme dvěma různými jazyky, ale v principu hovoříme stejně, protože mluvíme obchodním jazykem.“ A v další řeči zdůraznil, že se sice v řadě momentů neshodnou, ale to ještě neznamená, že jde o konfrontaci.

Tento dvaačtyřicetiletý, uhlazený a dobře oblečený absolvent americké univerzity se hodně snažil o zpochybnění vzniklých problémů, nikoho lepšího tam nejspíš Rusové nemohli poslat, ale přesto bylo vidět, že proti sobě nestojí jen rozdíly dvou jazyků, ale převážně rozdíly dvou kultur. Zvlášť tehdy, když po tom všem, co bylo řečeno, začal lákat ruské investory na Krym, s odůvodněním že Ruská federace chce podporovat regiony.

Tvrdší pravice v Německu se však tradičně, jako již v první půlce minulého století, na Rusko dívá s obdivem – i tehdy v něm viděla spojence v obraně proti americké civilizaci. Takové názory zaslechneme v Německu i dnes. Pravicový týdeník Junge Freiheit veřejně přiznává, že se myšlenky na demokratizaci tak velké říše, jako je Rusko, bojí. V týdeníku čteme: „Kdyby se Rusko stalo součástí Západu a dámy z Pussy Riot vystupovaly se státním souhlasem ve všech kostelích, byl by to konec kontinentu, kterému říkáme Evropa.“ Vrcholní pravicoví politici takhle sice nehovoří, ale Edmund Stoiber z CSU, přesto přese všechno, co se stalo, prohlásil: „Budoucnost musí být jen v kooperaci.“ A mínil tím s Ruskem.

Jenže, jak si už někteří analytici uvědomují, nabídka ruského vicepremiéra i slova politika z CSU, když jsou vyslovena v tyto dny, jsou velmi nebezpečná, protože jsou v rozporu s evropským pojetím lidských práv a jsou z ruské strany sázkou na normativní sílu obchodu.

Kdyby totiž na nabídku Dvorkoviče Evropané přistoupili a začali na Krymu investovat, znamenalo by to, že časem bude de facto následovat uznání anexe Krymu. Takhle to Rusové samozřejmě nikdy neřeknou, ale zdá se, že to by mohl být jejich kalkul. To by se potom skutečně opakoval Mnichov 1938.

Evropa má smysl potud, pokud stále ještě vedeme spor o její hodnoty, tedy o tom, čím je. Pokud vedeme tento spor, jak řekl Nietzsche, vytrvale a neustále tyto hodnoty bráníme, jsme v ní.

Spor, před který nás postavilo Putinovo Rusko, je proto pro Evropu sporem zásadním. Vzdáme-li se politiky a vyloučíme z ní obchod, byznys porazí Evropu. Nebo, jak řekl už Lenin, prodáme Rusům provaz, na kterém nás oběsí.