U nás prý skončil antikomunismus. A papež František se ohradil, že komunisté křesťanům „ukradli vlajku chudoby“. Jorge Mario Bergoglio, který se narodil v Buenos Aires, první papež pocházející z amerického kontinentu, vnímá komunisty úplně jinak než bývalí obyvatelé východního, komunistického bloku.
Antikomunismus u nás podle některých komentátorů skončil po loňských sněmovních volbách. Skoro pětině voličů bylo totiž celkem buřt, jestli Andrej Babiš (ANO) spolupracoval s komunistickou tajnou policií, nebo ne. Proč jim to bylo jedno? Prý už v Česku jde o úplně jiná témata a těch se Babiš dokázal hlasitě a šikovně uchopit (a měl na jejich propagaci dost peněz).
Poslední ránu, po níž už leží na zádech a jen třepe nožkama nad hlavou, dostal tuzemský antikomunismus po bratislavském soudu. Ten prohlásil, že Babiš není Bureš, neboli že nesmí být veden jako spolupracovník StB. Nestačilo, že se vyskytuje ve dvanácti různých svazcích Státní bezpečnosti. Bývalí estébáci řekli, že nespolupracoval, tak nespolupracoval a basta fidli.
Muž, který řekl KSČ za minulého režimu ANO (a StB donášel informace do konspiračního bytu, aniž by s ní spolupracoval, což je majstrštyk), rozhodně nebyl komunistou, aby hájil chudé. Aby křesťanům kradl vlajku chudoby. Ale nechme Babiše, do KSČ se v Československu po roce 1948 vstupovalo málokdy z přesvědčení a mnohdy z čirého kariérismu. Tedy nikoli z touhy pomáhat chudým a bídným, ale z čiročiré touhy mít se dobře, snadno proplout odporným, kalným, ponižujícím, totalitním režimem.
Tomu by možná papež pocházející z Argentiny vůbec nerozuměl. Nebo by tomu nerozuměl přirozeně. V neděli bylo v listu Il Messaggero zveřejněno, jak Bergoglio reaguje na blog časopisu The Economist. Tam stálo, že bránil doktrínu leninismu, neboť kritizoval kapitalismus a vyzval k radikálním ekonomickým reformám.
Snáze projde velbloud uchem jehly
Papež pro Il Messaggero sdělil: „Mohu říci jen to, že komunisté ukradli naši vlajku. Vlajka chudých je křesťanská. Chudoba je středem evangelia.“ Vychází z Bible, kupříkladu z Ježíšových slov o chudobě. Citujme Matoušovo evangelium, kde Ježíš říká učedníkům: „Amen, pravím vám, že bohatý těžko vejde do království nebeského.“ A dodává: „Znovu vám říkám, snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království.“
(Obhájci chudoby už obvykle nečtou další verše, v nichž evangelista Matouš popisuje, jak se poté Ježíšovi učedníci zhrozili a ptali se, kdo potom může být spasen. Ježíš jim řekl: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všecko.“ Jinými slovy bohaté rozhodně nezavrhl.)
Papež František mluvil o biblických výzvách, aby věřící pomáhali chudým, nemocným a potřebným kdekoli a kdykoli. Ke komunistům ještě dodal: „Komunisté tvrdí, že to všechno je komunismus. Jistě, o dvacet století později. Takže když tak mluví, dá se jim říct: 'Ale pak jste křesťané'.“
Do KSČ se v Československu po roce 1948 vstupovalo málokdy z přesvědčení a mnohdy z čirého kariérismu. Tedy nikoli z touhy pomáhat chudým a bídným, ale z čiročiré touhy mít se dobře, snadno proplout odporným, kalným, ponižujícím, totalitním režimem.
Pro české katolické i nekatolické ucho to zní nečesky, „nevýchodně“. U nás byl a je komunismus všecko možné, jenom ne starost o zbídačené muže, ženy a děti. Komunismus byl diktát úzké skupiny lidí, kteří měli v rukou moc a pilně ji zneužívali. Jedním z nástrojů té moci byla StB, jednou z jejích pák síť spolupracovníků. Podobně to fungovalo v celém východním bloku.
Komunisti po roce 1948 u nás netřímali prapor chudoby. Čtyřicet let pevně svírali prapor útlaku a zneužití moci. Spor či hádka o to, kdo se víc stará o chudé, u nás vůbec nepadá v úvahu. Papež vychází ze svého prostředí, z Jižní Ameriky, kde byla role komunistů zjevně do značné míry jiná než u nás.
Šeptejte papežovi do ouška
Jorge Mario Bergoglio je nepochybně revoluční papež, pokouší se bohatou a stále velmi vlivnou katolickou církev obrátit na cestu chudoby, nebo možná lépe řečeno přivést ji zpět k trpícím všeho druhu. Vést ji od moci k pomoci.
Zrovna tak jako u nás široká veřejnost komunisty nemůže vnímat jako zastánce chudých, bídných a ponížených, úplně stejně nebere katolickou církev jako chudou, k chudým obrácenou. Církev je díky „církevním restitucím“, tedy díky návratu komunisty uloupeného majetku nebo jeho náhradě, chápána jako chamtivá. Její pomoc bídným vnímá jen menšina.
Papež František tedy v Il Messaggero k českým, slovenským, polským a dalším východním katolíkům nemluvil. K jihoamerickým a africkým ano. Podstatný je ale jeho převratný postoj – být tu pro chudé, starat se o ně, neúnavně jim pomáhat. Nezůstávat slepý k vyobcovaným, „nepřizpůsobivým“, sociálně vyloučeným.
Jak je to s českým antikomunismem? Češi nikdy nebyli antikomunistický národ. Ani v listopadu 1989. Nelze tvrdit, že po loňském úspěchu ANO a po nedávném „očištění“ Babiše v Bratislavě český antikomunismus skončil. Ten postoj, pokud je poctivý, znamená, že člověk odmítá nesvobodu. Jestli ji prosazují komunisté (a ti to u nás jistě dělali), nebo jiná strana, je fuk. Jde o to, nesmířit se s porobou, manipulací, zneužíváním politické, policejní, mediální nebo jiné moci. A tento "antikomunismus" jistě neskončil. I když ho zastává jen menšina.
Pokud by moc zneužíval Andrej Babiš, není podstatné, že byl komunista a (nevědomě) práskal estébákům. Není možné to neužívání tolerovat. Pokud moc zneužívá Petr Nečas, který nikdy v KSČ nebyl, je to úplně stejné. Nedovolit. Nesmířit se s tím. Nejde o ideologii. A jihoamerickému papeži Františkovi by čeští katolíci měli ve vhodnou chvíli pošeptat, že u nás komunisté opravdu, ale opravdu nejsou křesťané.
