Definitivní pád tehdy již dosti nahlodaného Sovětského svazu formálně zakončil období studené války s jeho pevně vymezenými bloky a doktrínou vzájemně zaručeného zničení. Na Západě vedl pád "říše zla" k euforii a trochu předčasným teoriím o konci dějin, celosvětovém triumfu liberální demokracie a placaté zeměkouli, na níž mizí hranice a lidé se namísto ideologických konfliktů věnují planetární ekonomické spolupráci.
Huntingtonova "třetí vlna demokratizace" sice narazila dva roky předtím v Pekingu na tanky Čínské lidově osvobozenecké armády, ale po rozpadu Sovětského svazu věřila většina pozorovatelů, že je jen otázkou času, kdy ho bude čínský leninský systém "zákonitě" následovat. Byl to ostatně Peking, kdo napomohl pádu SSSR svým dočasným spojenectvím se Spojenými státy v 70. a 80. letech. Bezprostředně po masakru na Tchien-an-men sice nastalo krátké intermezzo, ale už v roce 1992 se Peking vrátil k dalekosáhlým tržním reformám a aktivní spolupráci na procesu globalizace. Mohlo se tedy zdát, že vychází nezvratnému historickému trendu vstříc. Toto (mylné) přesvědčení nakonec vedlo 11. prosince 2001 - tedy téměř přesně deset let po konci studené války - k (osudovému) vstupu Číny do Světové obchodní organizace.
Mezitím v Pekingu…
Mezitím ovšem v Pekingu soudruzi dospěli ke zcela opačné interpretaci dějinných událostí roku 1991. Rozpad Sovětského svazu a bleskové vítězství USA ve válce v Zálivu je vedlo k přehodnocení celkové strategie. Úhlavní nebezpečí pro čínský režim nadále nepředstavoval sovětský "soc-imperialismus", ale "hegemonismus" Spojených států, které se snaží, jak pohotově vysvětluje prof. Drulák, rozvrátit leninský systém v Číně podobně, jako se jim to předtím podařilo ve východní Evropě a SSSR.
Kromě ideologické diverze a teorie konvergence třeba i vojenskou silou - jako v Iráku, jehož armáda disponovala při debaklu během první války v Zálivu velmi podobnou výzbrojí a taktikou jako ta čínská.
Zatímco Američané a jejich spojenci považovali Peking za trochu zdráhavého, ale přece jen spolupracujícího partnera, čínské komunistické vedení mělo jasno v tom, kdo se teď stal jeho hlavním soupeřem a jak nad ním postupně získat převahu. Americký analytik Rush Doshi ve své nedávné knižní studii The Long Game (Oxford University Press 2021) podrobně dokládá, jak se čínská strategie po "traumatickém trifektu" - šoku z rozpadu komunistického bloku, pádu SSSR a průběhu války v Zálivu - rychle přeorientovala od spolupráce se Spojenými státy na budování pozic k oslabení jejich vlivu.
Konec sladké dekády
Zásadním mezníkem se stal vstup Číny do Světové obchodní organizace před dvaceti lety. Komentátor BBC Faisal Islam ho nedávno trefně označil za ve své době "převážně nepovšimnutou událost epického geopolitického a ekonomického významu". Pravidla Světové obchodní organizace nebyla na vstup obří, státostranou usměrňované ekonomiky stavěná. Peking z členství vytěžil, co se dalo, aniž by recipročně otevřel své trhy ostatním členům. Vzniklá nerovnováha jednostranných výhod pro Čínu přispěla k jejímu prudkému hospodářskému vzestupu. Současně ale přivedla Světovou obchodní organizaci - i samotný proces globalizace - na pokraj zhroucení.
Připomeňme si proto v tomto předvánočním čase kulatá výročí dvou převratných událostí, jež do značné míry formovaly naši současnost: odchod sovětského leninismu ze světové scény v roce 1991 a jeho postupný návrat v inovované čínské podobě po roce 2001. Především ale vzpomeňme té sladké dekády mezi nimi, kdy se na okamžik mohlo zdát, že svět je mlád a má před sebou otevřenou a bezstarostnou budoucnost.
Autor, sinolog a orientalista, je ředitelem projektu Sinopsis.
