V Česku o uplynulém víkendu asi jen málokdo zaznamenal, že k urnám šli také Lotyši. Malá pobaltská země opravdu nepatří k zrovna klíčovým členům unie. Přesto jsou volby, které tam právě proběhly, svým způsobem tím nejdůležitějším evropským hlasováním od chvíle, kdy Vladimir Putin přepadl Ukrajinu.
Žádný jiný unijní stát nečelí tak soustředěnému tlaku Kremlu. Ještě za dob Sovětského svazu bylo Lotyšsko postiženo silnou rusifikací - organizovaný příliv sousedního etnika odsunul na mnoha místech Lotyše v jejich vlastní zemi do pozice menšinového národa a Rusové tam dodnes tvoří čtvrtinu obyvatel. Proruské strany sice po rozpadu sovětského impéria nikdy v samostatném Lotyšsku neskládaly centrální vládu, ale byly schopné ovládnout mnohá města, dokonce i metropoli Rigu. Minulé volby pak v zemi dokonce vyhrála proruská sociální demokracie a k moci se nedostala jen proto, že ji obešlo spojenectví dalších stran. Ruský vliv je zkrátka v pobaltské republice extrémně silný.
Ne nadarmo se proto mnozí pozorovatelé obávali, jak tamní volby dopadnou. Odpověď už známe - zvítězil současný prozápadní konzervativní premiér Krišjánis Kariňš, proruská sociální demokracie se ani nedostala do parlamentu.
A podobně se teď voliči začínají rozhodovat i v dalších evropských zemích. Ne že by snad všude vyhrávaly uměřené prozápadní strany, ale ruská síť spřátelených politických sil se během půl roku potrhala na cáry. Takovou diskreditaci Ruska v Evropě jsme už dlouho neviděli.
Auf Wiedersehen, Putin
Putin v Evropě ani zdaleka nepodporoval jen etnické a extrémní strany. Dokonce ani jen solitéry typu Miloše Zemana, který byl za příležitost ocitnout se v centru pozornosti klidně ochoten zaplatit tím, že v přítomnosti kremelského vládce pomlouval evropské sankce a navrhoval Ukrajincům, aby Krym přenechali Rusku.
Moskva si systematicky hledala přátele i v pragmatických mainstreamových západních stranách, jejichž hospodářské či politické zájmy se potkávaly s těmi jejími. Typický příklad v tomto ohledu představuje německá sociální demokracie se svou silnou klikou "Russland-Versteher", která výměnou za levné energie prosazovala vstřícný postoj k Rusku.
Jarní německé odvracení se od Putina sice na vkus některých dalších unijních zemí probíhalo až příliš pomalu, ale nyní je již spolkový kancléř Olaf Scholz pevným spojencem Kyjeva. Vliv jeho předchůdce a mentora Gerharda Schrödera, jehož si Kreml koupil, se rozpadl v prach.
Podobným přerodem prošla i švédská sociální demokracie. Tu měla Moskva dlouho v oblibě kvůli její letité lásce k pacifismu a přísné neutralitě. Ty časy jsou v nenávratnu a realitou se stala věc ještě v půlce února zcela nepředstavitelná - Stockholm i Helsinky právě urychleně vstupují do NATO. Lze přitom očekávat, že nový pravicový švédský premiér Ulf Kristersson, který vzešel ze zářijových voleb, bude vůči Kremlu ještě o dost nesmlouvavější, než dosud byla jeho socialistická předchůdkyně.
Addio, Putin
Asi nejvíce ale musí být Putin zklamaný z výsledku voleb na Apeninském poloostrově. Když se na jaře římská vláda Maria Draghiho postavila za Ukrajinu a začala Kyjevu posílat zbraně, lídři prorusky orientovaných italských stran, kteří nikdy neskrývali obdiv k ruskému prezidentovi, se ji rozhodli povalit. Šéf uskupení Vzhůru Itálie a bývalý premiér Silvio Berlusconi podle informací místních médií dokonce pád kabinetu konzultoval s ruským velvyslancem.
Země pak sice zažila politické zemětřesení, když nejvíce hlasů v předčasných volbách získala ostře nacionalistická strana Bratři Itálie, pověstná svou fašistickou tradicí. Rozhodně to však neznamená, že by se spolu s ní k moci dostala proruská klika. Pravděpodobná premiérka Giorgia Meloniová se naopak jasně vyslovila pro dodávky zbraní Ukrajině už za předchozí vlády. A nyní do Kyjeva vzkázala, že se na podporu Říma může nadále spolehnout. Že tomu tak nakonec i bude, naznačuje také fakt, že prokremelská uskupení ve volbách pohořela a nedosáhla ani na devět procent hlasů.
Opravdu potupnou porážku pak Moskva utrpěla tento víkend v již zmiňovaných lotyšských volbách. Celá léta platilo, že v centru Rigy si sice návštěvník mohl projít Muzeum okupace, popisující německou i sovětskou nadvládu, ale hned na chodníku před ním se ocitl ve městě, které už roky ovládal mimořádně prorusky naladěný Nils Ušakovs. Ty časy patří minulosti. Dokonce i jeho strana už odsoudila Putinovu invazi, ani to jí však nepomohlo a vypadla z lotyšského parlamentu. Kremelská agrese je zjevně absolutně nepřijatelná i pro mnoho obyvatel ruského původu.
До свидания, Путин
Ne vše je ale samozřejmě růžové a určitě nelze říct, že by Putinovi už nezůstali vůbec žádní významní zastánci. Že ještě stále nějakými disponuje, ukazuje například hlasování v Bulharsku, které se ponořilo do nebezpečného chaosu provázeného sérií předčasných voleb bez jasného výsledku. Ty zatím poslední proběhly o víkendu a dopadly ve zmiňovaném ohledu podobně jak všechny předchozí.
Každopádně nedávný pád sofijské reformní vlády expremiéra Kirila Petkova hraje do karet Moskvě, protože Bulharsko se v uplynulých měsících vůči Rusku vymezilo až nečekaně ostře a vyhostilo spoustu špionů. Nyní se k moci ale znovu dere expremiér Bojko Borisov, kterého před pár lety smetly protikorupční protesty a který teď bude velmi pravděpodobně hledat spojence v proruské straně Obrození.
Celkově je ale situace v Evropě pro Putina mnohem víc než jen nepříznivá. Dvě dekády si na kontinentu systematicky a úspěšně budoval vliv. Postupně na svou stranu získal francouzské nacionalisty, krajní i mainstreamové německé politiky, českého prezidenta a mnohé vládní strany na jihu i východě unie - a co mu teď zbylo? Všeho všudy čím dál izolovanější autoritativní maďarský premiér Viktor Orbán.
Pokud Putin plánoval za pomoci agrese posunout ruský vliv dál na západ, dosáhl zatím jediného - ztratil tam, co se dalo.
