Jednou z nejjistějších cest k volebnímu vítězství je slibovat nižší daně. Není volič, kterého by to neoslovilo. Speciálně pak v Česku, kde v mnoha případech máme oprávněný pocit, že za odvedené peníze nedostáváme adekvátní protislužbu.
Andrej Babiš si myslel, že tuto disciplínu hravě ovládne tím, když rok před volbami zcela otočí svou berní politiku a ukradne ODS její vlajkovou loď - snížení daně z příjmu fyzických osob na 15 procent. Jenže nestalo se. Babiš mylně předpokládal, že jeho protivníci nedokážou být ekonomicky populističtější než on. Spletl se. Heslo "Nebudeme zvyšovat daně" zařídilo koalici Spolu spoustu voličů, i když z reality státního rozpočtu jasně vyplývalo, že takový slib je naprosto vražedný.
Nyní se tak potýkáme s brutálně rozevřenými nůžkami mezi příjmy a výdaji. Vedle stále rostoucího množství peněz, které z eráru odtékají, se snižuje objem těch, které do něj plynou. Jen příjem z daní fyzických osob poklesl o sto miliard. A spolu s dalšími zrušenými platbami je to ještě o dost více.
Jenže je asi ještě příliš brzo po volbách, než aby politici o stavu státních financí přestali lhát, byť je příslovečných pět minut před dvanáctou. K realistickému přístupu nás ve své poslední zprávě již naléhavě pobízí i Mezinárodní měnový fond. Podle respektované instituce by "rozvolnění daně fyzických osob mělo být zrušeno", stejně tak navrhuje znovu zavést alespoň nějaké majetkové berně místo zrušené daně z nabytí nemovitosti.
Na taková doporučení jistě není pěkný pohled. Ten ale není ani na prudce rostoucí platby za udržení obřího státního dluhu, který navíc stále bobtná. Ekonomického diletantismu už republika v posledních letech zažila dost, je nejvyšší čas mu učinit přítrž.
Ministři podvazkového pásu
Česko v této chvíli žije v historicky nejdelším rozpočtovém provizoriu. A to proto, že Fialova vláda chce přepracovat Babišův rozpočet, který považuje za nezodpovědný a rozhazovačný. V tomto hodnocení má zcela jistě pravdu. Jak ale rychle ušetřit, když na výdajové straně jsou skoro čtyři koruny z každých pěti vázány zákonem, a škrtat tedy lze jen ve velmi malé části eráru?
Ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) stále konkrétně neřekl, kde najde slíbených 80 miliard úspor. Přitom by to pro něj měla být hračka. Už v roce 2020 za občanské demokraty předkládal ve sněmovně jejich přesný rozpis a přesně v takové výši.
Jenže jedna věc je vymýšlet si v opozici zcela nerealistická čísla a druhá uvádět pak takové plány v život z ministerského křesla. Prostor pro okamžité inteligentní škrty je opravdu velmi malý. Hrozí tak, že se vrátíme do roku 2010, kdy během finanční krize Miroslav Kalousek (TOP 09) zaváděl úspory, kterým se dodnes právem říká "tupé". Jelikož tehdy - stejně jako nyní Stanjura - nedokázal rychle najít konkrétní agendy zralé na ořezání, plošně podvazoval výdaje jednotlivým ministerstvům. Na začátku zmiňovaného roku si řekl o šest miliard, v jeho průběhu pak o dalších deset.
Úřady takové částky logicky nemohly ušetřit jen vyhazováním lidí, takže omezily investice - a Česko se tak kvůli tomu vyhrabalo z krize až jako jedna z posledních zemí v regionu. Pokud se nyní vydáme stejnou cestou, prokážeme, že jsme z těžkých časů nic nezapomněli - a bohužel se ani nic nenaučili.
Daňová pravda bolí
Během finanční krize alespoň nebylo tabu mluvit o daních a jejich případném zvýšení, aby se stát nepropadal do dluhů. Vzrostlo DPH a pro fyzické osoby kabinet zavedl také takzvanou solidární přirážku. Kroky tehdy schvalovali i mnozí politici současné vládní koalice, dobře totiž věděli, že rozvrácený erár nelze uzdravit jen škrtáním.
Od té doby ovšem populistická politika pokročila do další fáze. Kdo chce dnes vyhrávat, musí slibovat co nejnižší daně. I kdyby to nedávalo naprosto žádný ekonomický smysl. V předvolební vřavě tak poslanci zcela rozvalili příjmovou stranu rozpočtu - prudce snížili daň fyzickým osobám a klesnout nechali i daně majetkové, spotřební a mnohé další. Zároveň mocně přidávali v sociálních výdajích. V nepřehledném chaosu pak pro různá opatření hlasovala Babišova vládní koalice i tehdejší opozičníci.
Nyní by měl přijít čas pokání a nápravy. Mezinárodní měnový fond přitom ve zmiňované zprávě zatím nevyzývá k žádným radikálním krokům, jen žádá dorovnání berní na zdejší obvyklou úroveň. Daň z příjmu fyzických osob by podle jeho doporučení měla činit alespoň 19 procent, což by ještě stále bylo níže než před rokem. Skončit by měly ničivé závody ve zvyšování základní slevy na poplatníka. A naopak vzhůru zamířit klasická nemovitostní daň, díky čemuž by stát mohl posílat méně peněz obcím, neboť by je získaly tímto způsobem.
Kdo z politiků tedy najde jako první odvahu zapomenout na to, že v Česku jsou každý rok nějaké volby (letos komunální), a nalije voličům čistého vína?
Škoda promarněné budoucnosti
Dlouho se zdálo, že země si z drtivé finanční krize roku 2008 odnesla všeobecně sdílené poučení: Stát nikdy nesmí šetřit tak pitomě, aby se kvůli tomu dostal do dvojité recese. Což se tehdy v regionu skutečně povedlo jen Česku.
Jenže teď to vypadá, jako bychom si trudný unikát chtěli pro velký neúspěch zopakovat. Vláda jistě musí najít úspory, pokud ale nemají být naprosto destruktivní, nelze to udělat z měsíce na měsíc. Pokud se o to přece jen pokusí, skončí to nepochybně zase jen podvazováním investic, tedy tím nejhloupějším způsobem, jaký si lze představit.
Jeden by se nedivil, kdybychom pak opravdu znovu upadli i do oné druhé recese. Pokud totiž nezvýšíme daně alespoň na úroveň minulého roku, pak ani případné škrty za 80 miliard korun nezacelí příjmovou propast, do níž se republika v bezhlavém předvolebním rauši dostala a kvůli níž se nyní propadá do čím dál tíživějšího a dražšího dluhu. Žádný jiný stát Evropské unie nyní tak bizarně nemarní svou budoucí ekonomickou prosperitu jako právě Česko.
Jak velké budou škrty v rozpočtu? Stanjura jednal v Lánech s prezidentem (video z 9. prosince 2021)
