Ministr školství Petr Gazdík odvolal ředitelku Centra pro zjišťování výsledků vzdělávání (Cermat) Michaelu Kleňhovou. Prý ztratila jeho důvěru. Pokud se dopustila krom jiného i chyb v hospodaření, jak dal šéf resortu najevo, padá nepochybně vina jen a jen na její hlavu. I kdyby ji teď ale Gazdík nahradil sebelepší personou, na fungování instituce jako takové se sotva něco změní, dál zůstane zoufalé.
Organizace totiž od počátku dostala do vínku naprosto nemožný úkol: připravovat a hodnotit jednotné maturitní a přijímací zkoušky v zemi s mimořádně různorodým školstvím.
Pokud bude ministr po novém vedení dál chtít staré věci, nepohneme se z místa ani o píď. Změnu může přinést jen odvaha opustit představu, že "zkoušky dospělosti" mají ještě v 21. století mít podobu, jakou si pamatujeme z filmů Škola, základ života nebo Cesta do hlubin študákovy duše. Kdyby se nakonec přerod podařil, vyvstane otázka jiná: jestli vůbec něco jako Cermat potřebujeme.
Dekádu trvající katastrofa
Když se v roce 2018 v této komentářové rubrice objevil titulek Pro jedny je směšná, pro jiné horor. Proto státní maturitu zrušme, vzedmula se ještě vlna kritiky. To máme dopustit úplnou degradaci maturity?! Jak zlepšit výsledky žáků, když nad nimi nebude bič státní zkoušky?!
Dnes už jsou odpovědi zřejmé. Projekt státní maturity, spuštěný v roce 2011, spektakulárně krachuje. Prakticky od samého počátku se mu nedaří plnit žádný ze stanovených cílů. Nepodařilo se jej dotáhnout na úroveň, která by masivně garantovala vstup na vysoké školy bez přijímacího řízení. A co je nejdůležitější: prakticky nikomu nevyhovoval. Pro gymnázia byla jednotná maturita směšně lehká, pro umělecké obory či řemesla absurdně těžká. To vše se pak muselo dohánět či kompenzovat ve školních částech zkoušky.
Politici však dlouho odmítali přiznat, že vymysleli paskvil. Místo toho kolem něj nechali vyrůst celý průmysl, jehož klíčovou součástí se stal právě Cermat. Výsledek? Cyklicky se vrací debata, jak dobře či špatně byly v tom kterém roce zvoleny otázky. Jednou je na paškále zeugma, jindy anakolut. A co hůře: místo toho, aby maturita pobízela školní populaci k vyšším metám, prohlubuje selekci. Dobře to je patrné na (ne)zájmu o zkoušku z matematiky, kterou provází relativně vysoká neúspěšnost, takže i studenti s dobrými známkami se jí raději vyhýbají.
Pomýlení politici se však přesto celou dekádu nevzdávali. Dobře totiž znali společenský sentiment, podle kterého "na studenta patří přísnost" (což se ovšem u většiny lidí překvapivě láme ve chvílích, kdy mají před nesmlouvavé komise nastoupit jejich vlastní ratolesti). Proto ty bizarní debaty o povinné matematice, když katastrofální výsledky stále přináší i ta dobrovolná. Proto ta absurdní představa, že mnohaleté různorodé vzdělávání lze v mžiku otestovat jednotnou zkouškou vymyšlenou v pražské centrále.
Snad tu éru už máme konečně za sebou.
Státu jen středoškolské minimum
Pokud se česká společnost shodne, že chce, aby stát i nadále zajišťoval široké a různorodé vzdělávání - od elitních víceletých gymnázií až po učební řemeslnické obory -, není vyhnutí. Maturita se musí vrátit zpět do pravomoci jednotlivých škol a státu zůstanou v rukou jen rámcové vzdělávací programy.
Pokud pak bude chtít ministerstvo něco ověřovat, nemělo by jít o maturitní maximum, ale středoškolské minimum zahrnující povinnost kdykoli během studia složit státní zkoušku ze základní čtenářské gramotnosti, cizího jazyka, případně počtů.
Tím by odpadlo i celé to velké, nákladné a zbytečné vymýšlení a ověřování státních maturit. Úplně by postačila kontinuální odborná debata mezi ministerstvem, inspekcí, Výzkumným ústavem pedagogickým a nejrůznějšími školskými asociacemi, která by hledala optimální podobu vzdělávacích rámců.
Zasypávat příkopy nerovností
Pouhé zrušení Cermatu by samozřejmě žádnou změnu samo o sobě nepřineslo. Za posledních deset let, během nichž erár nasměroval kvanta peněz především do státních maturit, se navršila řada problémů a vyrostla řada otázek. Stát kupříkladu dopustil úplnou privatizaci přijímacích zkoušek na střední i vysoké školy. Je to stav ve veřejném školství žádoucí? Možná ano, možná ne. Nevíme, a právě proto o tom potřebujeme mluvit.
Základní český vzdělávací problém ale začíná představovat stále silněji nerovnost. Podvazuje nejen úspěchy žáků, kteří se narodili ve stagnujících lokalitách, ale i budoucnost celé země. Disponovat dobrými školami v centrech k prosperitě nestačí.
Pokud vláda sebere odvahu rozmetat drahý a nefunkční moloch státních maturit, otevřelo by to možnost ušetřené prostředky nasměrovat do pomoci školám, jejichž kvalita se varovně propadá. Koneckonců idea, jež vznik celého nešťastného projektu provázela, přece mířila podobným směrem: deklarovaným cílem nebylo vyházet co nejvíc lidí od maturitní zkoušky, ale nastavit systém tak, aby její náročnost rostla, přitom ale klesal počet těch, kdo jejím sítem propadnou.
Video: Portréty Miloše Zemana mizí ze škol
