Jasně že je to jen sport. Ale když auta opatřená českými vlaječkami potkáváte ještě dřív, než naši poprvé udeřili do puku, je vidět, že se chystá něco extra. Mistrovství světa přijelo k nám!
Podobně silně jako my prožívá lední hokej na této úrovni pět, šest zemí na světě. České spojení hokeje s národní identitou, niterné a intenzivní, je zřejmě jedinečné. Kdyby v poslední vteřině zvolal „Přepište dějiny!“ kanadský nebo finský komentátor, nikdy by to neúčinkovalo tak jako u nás. Sebepotvrzování Čechů hokejem je kulturní a historický fenomén, zapsatelný na seznam UNESCO. Vážně.
Už úplně první čeští hockeyisté se vymezovali vůči Vídni. V osmatřicátém, zatímco v Berlíně řečnil Hitler, jsme na Štvanici vyklepli Němce a Jaroslav Seifert o tom složil báseň. Začíná: Ač nad pukem tak jásat nedovedu / když hrstka mužů stříbrného ledu / muž proti muži, čelo proti čelu / bojuje tvrdě kolem mantinelů / včera jsem musel myslet na symboly. / A byl bych rád dal růže kolem holí / těch našich… V devětašedesátém si Jaroslav Holík a spol. přelepili hvězdičku nad lvem ve státním znaku. O tři roky později jsme Sovětům v Praze vzali titul, ale slavit se to moc nesmělo. O to hlasitěji z pražských zdí volaly nápisy: 2:0, 3:2, 4:3. Výsledky, symbol vzdoru, musely nezasvěceným připadat jako kýmsi bůhvíproč oblíbené početní příklady.
Mistrovství světa jsme v Sovětským svazem okupované zemi hostili ještě dvakrát. Žádná jiná událost než zápas ČSSR–SSSR tehdy nemohla způsobit, že se po pražských ulicích pohybovali občané s tranzistorovými rádii u ucha, čelící dychtivým, spikleneckým otázkám kolemjdoucích: Kolik to je?!
Trpké zklamání přišlo v roce 1978, kdy jsme v rozhodujícím utkání mohli dokonce o gól prohrát, ale gól Ivana Hlinky na 1:3 byl málo. Před třiceti lety jsme „Rusáky“ ve finálové skupině přemohli 2:1 a pak nám je z cesty za zlatem definitivně odmetla Kanada Maria Lemieuxe. A to byl zatím poslední titul z domácího ledu.
Ale ještě v Naganu, kdy železná opona dávno padla, bylo vítězství o to sladší tím, že jsme ve finále porazili Rusko. Archetyp hokejového nepřítele. Zlato by sice platilo úplně stejně, ale mít ve finále třeba Švédy, prostě by to nebylo tak dokonalé… Malý národ (na ledě) nevyzrál na jiný sobě rovný, nýbrž na velmoc. V zemi, která má hokej v národním kódu, to znamená velmi mnoho.
Teď po letech nastává příležitost k dalšímu epickému střetnutí na naší půdě. Jde o první mistrovství světa v čase ohřáté studené války, ve které hraje Rusko hlavní roli.
Geopolitický význam šampionátu nepřeceňujme. Ne, opravdu to není globální událost. Na druhou stranu, hokejové kluziště vždycky bylo a je oblíbeným jevištěm sovětského a dnes ruského vlivu, dominance. I na ledové ploše operovala neporazitelná „rudá armáda“. A nejsme jediní, komu se symboly prolínají se skutečností.
O prestiž mimo mantinely – v té části světa, kde se hokej sleduje – tu každý ze spolufavoritů hraje dodnes. Někdo víc, někdo míň. Tenhle mimohokejový rozměr hokeje je, jak řečeno, asi vůbec nejdůležitější pro Čechy.
Když Rusové nedávno oblékli retro-dresy s nápisem „CCCP“, těžko to vzrušilo někoho víc než českého fanouška, pamatujícího 80. léta. A to ještě nevíme, jestli Noční vlci seženou lístky do O2 areny a jestli Putin, sám rekreační hokejista, přijede, až si odbyde vojenskou přehlídku na oslavu vítězství…
Východní mocnost se přihlásila o ztracené slovo a stejně tak se vrací příležitost si to s ní rozdat - na ledě, kde jinde. Konečně je tu zpátky ta správná, historická, zábavná rivalita. S Rusem.
Kulisy jsou připraveny k velkému finále: Česko-Rusko. Ať už na nich sami budete číst cokoli, nejdůležitější je, aby soupeř nastoupil v označených dresech.
