Chvílemi bizarní drama prezidentských voleb v USA se pomalu, ale jistě uzavírá. Nadešel čas na ohlédnutí za v mnoha ohledech bezprecedentní administrativou Donalda Trumpa a shrnutí východisek pro nastávající období Joea Bidena. Věrni zaměření sloupku samozřejmě především z hlediska americko-čínských vztahů a obecněji postavení Číny ve světě vůbec.
Kromě různých mediálně vděčných extempore se jedním z nejvýraznějších odkazů Donalda Trumpa bezpochyby stane otevřený konflikt s Pekingem. Trump jej v roce 2018 dramaticky otevřel svou "obchodní válkou", ale nerozpoutal ho, ani nevyřešil. Latentní konflikt nazrával přinejmenším posledních dvacet let, od vstupu Číny do Světové obchodní organizace na konci roku 2001.
Nevyhlášená obchodní válka
Téhož roku také vypukla nikdy nevyhlášená obchodní válka z čínské strany, jen to na americké straně, a obecněji na straně Západu, dlouhá léta nikdo neregistroval. Peking získal vstupem do Světové obchodní organizace (WTO) prakticky neomezený přístup na světové trhy, aniž by měl v úmyslu recipročně otevřít svůj vlastní.
Volně regulované globalizace pod ležérní patronací WTO využil k soustředěnému budování silně jednostranných, merkantilistických obchodních vztahů.
Intenzivní vytěžování globalizace vedlo spolu se systematickým transferem technologií a samozřejmě také mobilizací disciplinované, levné a stále vzdělanější pracovní síly k rychlému hospodářskému růstu a masivnímu přesouvání celých dodavatelských řetězců do Číny. Současně však toto vysávání systému způsobilo jeho prohlubující se krizi.
Nice guys don't start trade wars
Dříve či později by propukla tak jako tak. Trumpova historická role spočívá v tom, že neváhal zahájit otevřený konflikt a definitivně nabourat předchozí zahraničněpolitický konsensus, který spočíval v takzvané politice zapojování (Engagement) Číny do světového mainstreamu.
Tento konsensus se otřásal v základech přinejmenším od nástupu Si Ťin-pchinga do vedoucích funkcí v Pekingu v letech 2012-13. Před Trumpem však nikdo neměl dost odhodlání, aby jej otevřeně negoval. Jak se říká u nás na vsi, nice guys don't start trade wars.
Jakmile se však džin ocitl venku z lahve, stalo se dříve nevyslovitelné tabu konfrontace s Čínou velmi rychle novým konsensem americké zahraniční politiky. Před realitou nebylo dále možné strkat hlavu do písku. Předchozí "zapojování" dávalo Číně jednostranné výhody, z nichž za americké asistence Spojeným státům vyrostl globální soupeř rychleji, než mohl kdo čekat. A dnes tak náhle atakuje celý dosavadní systém mezinárodních vztahů.
Ne zda, ale jak
Konfrontace s Pekingem tak dnes ve Washingtonu představuje nikoliv otázku "zda", ale "jak". Ve volební kampani se Trump snažil vykreslit Bidena jako "slabého na Čínu", Biden Trumpa zase jako chaotického a neefektivního. (Na tomto místě raději pomineme předvolební aféru ohledně obchodní spolupráce Bidenova syna Huntera s nám dobře známým, toho času "vyhaslým" poradcem prezidenta Zemana, Jie Ťien-mingem.)
Mezi oběma americkými prezidenty existuje zásadní rozdíl v přístupu k mezinárodním vztahům obecně a k Číně speciálně. Trump pěstoval v zásadě "transakční" zahraniční politiku, která se ve vztahu k Pekingu promítla do "obchodní války", tedy do snahy vyrovnat jednostranné čínské výhody razantními sankcemi.
Spor mezi Spojenými státy a Čínou však není ve své podstatě obchodní, nýbrž systémový. To dobře chápali někteří členové Trumpovy vlády, kteří usilovali o systémovější opatření, ale spíše prezidentovi navzdory.
Aliance a lidská práva
Z transakční povahy Trumpova přístupu pak vyplývaly některé jeho metody, respektive jejich absence - jako například ignorování širšího rámce amerických spojeneckých svazků coby účinného nástroje zadržování globálních ambicí Pekingu. Trump rovněž přehlížel "hodnotové" aspekty přístupu k Číně, zejména otázku lidských práv, jež se v současné době stává vzhledem k humanitární krizi v Sin-ťiangu a politické v Hongkongu jednou ze základních slabin pekingského režimu.
Biden naopak upřednostňuje tradiční systémový a hodnotový přístup k zahraniční politice, což se týká i Číny (tedy alespoň dokud se do toho nevloží nějaký Jie Ťien-ming). Jeho politika k Pekingu bude méně dramatická, ale založená na tradičních nástrojích americké diplomacie, jako je alianční systém v Evropě i Asii. Jeho tým již avizoval návrat Spojených států do mezinárodních institucí, jež Trump k veliké radosti Pekingu opustil pro jejich "přílišné podléhání Číně" (a dalším nedemokratickým režimům), jako jsou Světová zdravotnická organizace nebo Rada pro lidská práva OSN).
O státech a lidech
V neposlední řadě by měl Biden vrátit americké diplomacii její tradiční důraz na otázku lidských práv. To je nejen neuralgický bod současné Číny, ale také dobrý základ pro budování aliancí se sdílenými hodnotami. Vposledku totiž nejde o spor mezi USA a Čínou, ale širší systémovou konfrontaci mezi dvěma odlišnými pojetími organizace společnosti a vztahu mezi státem a jeho obyvateli.
Trumpova obchodní válka je věcí Číny a Spojených států; podkopávání demokracie a machinace Pekingu v Radě pro lidská práva se týkají nás všech.
Ať už bude Bidenova deklarovaná pekingská politika jakákoliv, v posledku ji vždy budou realizovat konkrétní lidé. Trumpově administrativě se nakonec podařilo přes všechny křiklavé nedostatky postavit v klíčových orgánech silný tým expertů na Čínu. Doufejme, že Biden bude mít přinejmenším stejně šťastnou ruku.
Autor, sinolog a orientalista, je ředitelem projektu Sinopis.
Joe Biden v předvolebním videu o Donaldu Trumpovi a Číně (video z 23. dubna 2020)
