Překvapující zpráva z minulého týdne: Nejvyšší představitelé iráckého letectva si nemohou vynachválit kvality českého bitevníku L-159, který považují za ideální zbraň ve válce s islamisty.
Ovšem i seznam jmen a kroků, které se podepsaly na diskreditaci svým způsobem ojedinělého projektu L-159 (vznikl v letech 1997-2003), je víc než překvapivý a z dnešního pohledu dost bolestný. Byly při tom utraceny životy pilotů a vyplýtvány desítky miliard korun. Dnes se píše rok 2015 a letouny z Aera Vodochody putují - k údivu mnohých - do USA (špičkové výcvikové a hodnoticí letecké školy Draken International, která pro US Air Force inscenuje manévry soudobého boje) nebo právě k bojovému nasazení do Iráku. Američtí letci tak jen potvrzují již dřívější konstatování izraelských pilotů (a nejen jich), kteří si český letoun rovněž vyzkoušeli: obdobný stroj s vysokou manévrovostí a vyspělými zbrojními technologiemi totiž v době rychle se měnícího válčiště i způsobu boje ve spojeneckých letectvech chybí.
Po téměř patnácti letech se tak "zčistajasna" potvrzují slova expertů, na něž léta bral ohled jen málokdo: v kategorii lehkých bitevních letounů patří generačně pokročilý L-159 ke světové špičce. Jeho avionika je v podstatě identická se stíhačkami F-16. Tohle konstatování přebíjela ovšem dlouho následující věta: "Český bitevník ohrožuje naše piloty víc než protivník". Autor: tehdejší ministr obrany Jaroslav Tvrdík. A potenciální zákazníci si ji velmi dobře zapamatovali, zatímco někteří experti ji přirovnávají k sabotáži. Stejně jako tehdejší velitel letectva Pavel Štrubl při odmítnutí vyspělého leteckého trenažéru či výcvikového bitevníku s dvojím řízením. I při jeho větě, stejně jako té Tvrdíkově, docela mrazí: "Naši piloti zvládnou přechod na bitevník bez nějakého trenažéru či cvičného stroje." Ale za jakou cenu!?
Nedlouho poté následovala smrtelná havárie a série dalších incidentů, které jen se štěstím neskončily obdobně. Piloti totiž onen "snadný přechod" ze sovětských budíků v kokpitu na průhledové a multifunkční displeje zvládali jen s největšími obtížemi. A dnes? Znovu objevené letouny, za něž daňoví poplatníci zaplatili stovky milionů korun, se rozřezávají jako vánočky, aby mohl být ze dvou složen jeden cvičný - dvoumístný stroj (L-159T1 či L-159B). Nezbytný počet tréninkových letadel s dvojím řízením je i v Iráku podmínkou jeho zavedení do výzbroje. Dalo by se tudíž říci, že někteří čeští politici škodili a škodí obraně země a jejímu leteckému průmyslu víc než protivník.
Nahlížíme tu vlastně na víc než poučný paradox: v Česku vznikl ojedinělý letoun, který putuje do USA a nově i do Iráku. Tentýž stroj ovšem slouží jako odstrašující příklad nevědomosti a podle všeho i diletantství politiků a najmě ministerstva obrany. Konstruktéři Aera si dodnes vyprávějí historku: když ministerstvo obrany s generálním štábem definovalo v 90. letech požadavky na to, co by měl nový bitevník L-159 umět, slepilo na hromadu všechna technická "nej" z leteckých odborných časopisů. Pokud by takový letoun nakonec přece jen vznikl, armáda by obdržela neletuschopné monstrum. Konstruktéři Aera jen nevěřícně žasli. Obdobně jako nad legendární Tvrdíkovou větou.
Fakt, že bitevník z Aera umí to, co umí, a že se nakonec prosadil nejen v české armádě, ale i v technologicky nejvyspělejší zemi světa, je malý zázrak. I když není jeho potenciál (nehledě na marnou snahu a nabídky Aera) ani po patnácti letech od prvních dodávek zdaleka využit. Příběh zatracovaného českého éra připomíná, jak relativní může být slůvko „škůdce“.
