reklama
 
 

Lež a nenávist vítězí nad pravdou a láskou. A to jsme jim tolik věřili

20. 6. 2018 12:10
Nikdo trvale neumí žít ve lži a nenávisti, už proto, že nikdy neví, kdy se jedno i druhé začne obracet proti němu. Navíc výhodou pravdy je, že si nemusíte pamatovat všechno, co řeknete.

Jednou jsme dole a jednou nahoře, jednou tak a podruhé jinak; teď se zdá, že zažíváme opak toho, co přinesl listopad 1989; tedy alespoň svým důrazem na hodnoty, které Václav Havel vyjádřil heslem "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí". Ale neprohrává ta pravda a láska až moc?

Prezident nazve svého kritika na demonstraci "deviantem". Protože pravdu má jen on, tak prý rozhodli lidé v prezidentské volbě. Ty nesouhlasíš; jsi deviant. Nenávist vůči všem, kteří mají jiný názor, provází tohoto muže už dlouho. Na něj by seděla slova písně Karla Kryla: "… a s důstojností snoba on vymýšlel si bajky, v nichž vítězila zloba." Nebo si vezměme předsedu komunistů Vojtěcha Filipa, který veřejně lže o minulosti kandidáta na ministra zahraničí a zřejmě se mu to vyplatí, protože kandidát nejspíš bude vyměněn. Ačkoli - podle logiky věci - neměl by být vyměněn právě komunistický politik, který byl tak okatě přistižen při lži? Třeba řeknete, že komunisté pořád lhali, není to nic nového, tak proč se tím zabývat. Ale je snad něco horšího než si na to zvyknout?

Určitě bychom našli další příklady nenávisti, lži či obojího, tak třeba: jsou členové podivného hnutí "Slušní lidé" opravdu slušní, nebo spíš nenávistní? Projevil Miloš Zeman opravdu občanskou odvahu, když za to dostal cenu od Unie českých spisovatelů? Je pravda to, co šíří Tomio Okamura se svou SPD? Netřeba dlouho přemýšlet, tam je lež s nenávistí jedna ruka už dlouho. Jenže kolik z nás tu nenávist sdílí: nenávidíme Evropskou unii, ačkoli nám zajišťuje podporu a peníze; nenávidíme islám, ačkoli nemáme problém jet na dovolenou do Egypta. A nejvíc nenávidíme uprchlíky, ačkoli tady žádní nejsou. Není v tom logika žádná, kromě nenávisti samé. Tu si nejspíš nosíme sami v sobě, ale šikovní šíbři v české politice jí dokážou dát směr. Nenávist zdomácněla stejně jako lež. A ta se stala součástí našich příběhů, je jí všude plno, zaplavila sociální sítě, protože pravda je 1. nudná, 2. nesrozumitelná, 3. nepříjemná. Nemáme na první pohled nikoho, komu bychom mohli věřit, protože na vysokých místech jsou právě ti, kteří se lží pracují velmi dobře: možná i díky ní se dostali tam, kde jsou. Dobře vědí, co zpívá Jaromír Nohavica: "…Jistě, že ve světě nakonec zvítězí Pravda, ale až dokáže to, co dokáže Lež." Nebo to snad neplatí?

Po Listopadu se zdálo, že když zmizí ideologové, kontroloři a manipulátoři na nejvyšších místech, když zmizí cenzura, otevřou se dokořán dveře svobodě a pravda se vrátí sama, jaksi mimochodem, stejně jako zmizí z veřejného prostoru nenávist (taky jen tak mimochodem), možná to tak malou chvíli i vypadalo. Teď zjišťujeme, že to byl omyl, že se toho, v čem jsme žili, nedokážeme tak snadno zbavit, že jsme se v tom už mezitím zabydleli. Možná to všechno ale nesouvisí s minulostí, možná prostě žijeme ve světě, kdy se pravda a lež přetahují nepřetržitě mezi sebou a teď se zrovna zdá, že lež má trochu navrch. A to nejen v Česku, ale i v jiných zemích, stačí sledovat výroky amerického prezidenta, například. Přesto nám může připadat, že ten boj není rovný: že nenávist dokáže vyburcovat více lidí než láska a lež má větší možnosti než pravda (vlastně neomezené, že). Jenže platí to trvale? Nezačne se později karta zase obracet? I když může lež přinést momentální výhody a nenávist momentální stoupence, neukáže se nakonec vždycky pravda? Nebo se to jen tak říká?

Nikdo trvale neumí žít ve lži a nenávisti, už proto, že nikdy neví, kdy se jedno i druhé začne obracet proti němu. Navíc výhodou pravdy je, že si nemusíte pamatovat všechno, co řeknete.

Boj se lží je jedním z klíčových příběhů českých dějin, není náhodou, že slova o pravdě jsou na prezidentské vlajce, není náhodou, že největší uznání nakonec získali ti, kteří za pravdu bojovali za cenu věznění, ústrků nebo i života: jako Václav Havel, T. G. Masaryk nebo Jan Hus. Takže je docela možné, že ten příběh neskončil v listopadu 1989, že trvá. Možná si to ani neuvědomujeme, ale pravděpodobně se staneme svědky či aktéry jeho dalšího pokračování, i když asi nebude vůbec tak dramatické a nebezpečné jako v těch předchozích případech. Každopádně konec příběhu o boji se lží a nenávistí na dohled není. A je to tak dobře, protože nekonečné příběhy jsou ty nejlepší.

Může nás těšit, že do velkých dějin se sice dostanou všichni, kteří činili velké věci, ale ti, kteří při tom stáli na straně lásky a pravdy, tam budou popsáni vlídnějšími slovy. A to není málo.

autor: Luděk Navara | 20. 6. 2018 12:10

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama