Dobrá architektura nikdy není jen stavebním dílem - je to snaha vtisknout prostoru přesahující ideu, historické vědomí, které formuje identitu společnosti. Pražské panorama je toho důkazem - každá budova je dialogem s pamětí města, s jeho slavnostními okamžiky i s jeho tragédiemi.
Filozofie i architektura jsou hledáním odpovědi na otázku, jak prožít smysluplný život a jak má vypadat prostor pro takový život. Martin Heidegger kdysi poznamenal, že "smrtelníci teprve hledají podstatu bydlení, musí se nejdřív naučit bydlet" - neboť stavět, bydlet a myslet tvoří nedílný celek. To je výzva, se kterou se musí vyrovnat všichni tvůrci staveb, výzva k usilovné snaze vytvářet pocit domova, místo autenticity, kde nejsme odcizeni sami sobě ani těm, se kterými sdílíme náš čas.
Ideály jsou inspirativní a stavba ve své podstatě ztělesňuje myšlenku. Ne fakta o stavbách, ne posedlost výškou, šířkou či množstvím, ale estetický prožitek v kombinaci s účelnostím jsou pro architekturu fundamentální.
Dobré srdce nové čtvrti
Sekyra Flowers, navržené Danielem Libeskindem, lze interpretovat jako ideový výraz čtyř hodnot: svobody, spravedlnosti, pravdy a přátelství. Stavby s respektem k okolnímu urbanismu vytyčí, vymezí a oživí nové náměstí jako místo občanského a komunitního života i jako prostor reprezentující reciprocitu a kontinuitu, vzájemnost a trvalost hodnot.
Vznikne zde srdce nové čtvrti Rohan City. Jedná se o intelektuální urbanizaci prostoru a svědectví o tom, že architektura ho může utvářet a plní tím svou etickou, normativní funkci jako symbol veřejného dobra.
Sekyra Flowers budou nejen odvážným symbolem rozkvětu Prahy, ale i čtyř zmíněných hodnot, které vyžadují péči. O květiny i hodnoty je třeba pečovat tak jako o prostředí, město či stavby. Měly by nám rovněž připomínat, že to nejdůležitější je péče o duši, sokratovská idea osudově prostupující dílo i život Jana Patočky. Tento velký český filozof byl mimo jiné formativním přítelem, mentorem či kolegou řady myslitelů, jejichž jména nová čtvrť připomene.
Libeskindova architektura je odvážná, někdy se zdá, jako by chtěla popřít zákony gravitace. Nese v sobě zvláštní rys výjimečnosti, protože chápe, že město není jen součtem budov, ale živým organismem, v němž se zrcadlí naše představy o lidském společenství.
Architektův příběh
Libeskindův osobní příběh má zřetelný otisk v jeho intelektuálním i profesním příběhu. Rodina postižená holocaustem i gulagem, studium hudby, virtuozita, nucený odchod z Polska do velkého světa a pohlcující vstup do architektury.
Z hudby k architektuře vede jen zdánlivě dlouhá cesta. To, co je spojuje v Libeskindově pojetí, je hledání harmonie. Prožitek harmonie, který hudba nabízí, dostává v architektuře pevný tvar. U jeho staveb si vždy připomenu Schellingovu poznámku, že architektura je zamrzlá hudba v prostoru.
Pro Libeskinda je architektura velmi filozofická disciplína. Filozofie se zpravidla zabydluje v abstraktních úvahách. Jedinečnost architektury však spočívá v tom, že má vždy praktickou formu, jejím smyslem a cílem je realizace. Ve svém přesahu je však zároveň ztělesněním těch nejabstraktnějších myšlenkových kategorií, jako jsou prostor a čas. Dává jim vnější tvar a trvalost.
Luděk Sekyra
Je majitelem společnosti Sekyra Group, přední tuzemské realitní skupiny, která v současné době rozvíjí projekty o celkové ploše přesahující jeden milion metrů čtverečních v souhrnné hodnotě kolem stovky miliard korun.
Je též předsedou správní rady nadace Sekyra Foundation.
Mezi jeho zájmy patří morální filozofie, podpora liberálních hodnot a občanské společnosti.
Architektura a zejména urbanismus, který se zaměřuje na kontext a hledá vyvážená řešení, usilují o proporcionalitu a jistou formu městotvorné objektivity. Inteligentní development však vyrůstá ze subjektivní vize, která se ideálně projevuje originálním či inovativním přístupem k uskutečňování filozofického obsahu a architektonické formy.
Komplexní vztah mezi materiálním a duchovním chápáním prostoru představuje filozofickou i praktickou výzvu pro tvůrce velkých projektů, pro architekty i developery. Ideál veřejné funkce urbanismu a architektury vidíme v momentě, kdy architektura opouští materiální základy a mění se v hodnotové poselství, v transcendenci, v morální architekturu - což je nejvyšší forma utváření prostoru.
Libeskindovy ikonické stavby vnímám jako poselství i jako kritické a varovné ozvěny zlomových událostí minulosti. Připomeňme architektonickou koncepci Ground Zero na místě bývalého Světového obchodního centra v New Yorku, Židovské muzeum v Berlíně či Imperiální válečné muzeum v Manchesteru. Neméně působivé jsou i komerční projekty jako dominantní PwC Tower v Miláně, Złota 44 ve Varšavě či rezidenční komplex v Keppel Bay v Singapuru, které měly na své okolí transformační vliv.
Osobní je rovněž Libeskindův vztah k sociálnímu a dostupnému bydlení, který se formoval v mládí po imigraci ve skromném družstevním domě v Bronxu. Výsledkem jsou inovativní newyorské projekty dostupného bydlení, zejména pozoruhodný dům Atrium at Sumner v Brooklynu, zahrnující jako výraz respektu k lidské důstojnosti a nízkopříjmové komunitě i byty pro ty, kdo prošli bezdomovectvím.
S Danielem Libeskindem sdílíme společný obdiv k originálnímu česko-britskému teoretikovi architektury Daliboru Veselému, mimo jiné žákovi Jana Patočky, který měl jako Libeskindův učitel podstatný vliv na jeho architektonické zrání. Jeho přelomové myšlenky chápou architekturu jako komunikační prostor - jako novou poetiku, která je zprostředkovatelem vztahu mezi abstraktním a konkrétním, mezi technologií a humanitou, stejně jako mezi instrumentální racionalitou a hodnotovým postojem.
Architektura v jeho pojetí napomáhá tento fundamentální dualismus světa - jeho slovy "rozdělenou představu" - překonat, neboť má "latentní schopnost" sladit různé úrovně reality a propojit obecnou ideu s realitou praktického života. Tato slova jsou výzvou i myšlenkovým krédem nové čtvrti Rohan City.
Myslím, že náš společný vztah k Praze vystihuje Kafkův bonmot, že "Praha má své drápky a nepustí - ani tebe, ani mě". Spojuje nás však nejen láska k Praze, ke Kafkovi, ale i k Ludwigu Wittgensteinovi, u mě k jeho filozofii a u Daniela k jeho ojedinělému architektonickému počinu na domě jeho sestry ve Vídni. Přesný je Wittgensteinův postřeh, že práce ve filozofii je tak jako v architektuře v mnoha ohledech spíše práce na sobě samém.
Je to pro nás Praha magická v duchu slavného Ripellinova pojednání, golemovsky záhadná, kafkovsky neuchopitelná, stále obestřená tajemstvím, tak jako v poslední knize Dana Browna Tajemství všech tajemství, která se zde odehrává. A to vše je zavazující kontext.
Daniel Libeskind má ze všech velkých jmen jako Frank Gehry, Richard Meier či Zaha Hadid, kteří již v Praze zanechali architektonickou stopu, k městu zřejmě nejniternější vztah. A to jak kvůli rodinným osudům bytostně spjatým s regionem, tak kvůli své obdivné spojitosti s českou hudbou, kulturou i národním humorem a ironií.
Sám Libeskind se nad tím zamýšlí takto: "Sekyra Flowers budou architektonickým příspěvkem k současnému rozkvětu Prahy a mou poctou tomuto kouzelnému městu. Vyrostou v srdci nové čtvrti Rohan City a patří k nejzajímavějším a nejambicióznějším dílům, která jsem navrhl. Jeho základy spočívají v hlubokém etickém a filozofickém prostoru, který ukazuje vlastní podstatu toho, proč se věnuji architektuře. Nejde jen o tvarování budov, ale o vytváření prostředí, které představuje otevřenost, společenství a budoucnost - vize, které mou práci provázejí od samého počátku."
A dodává: "Sekyra Flowers nebudou jen dominantou, ale i obratem k sociálnímu prostoru, místu, kde se lidé mohou scházet, žít a vyměňovat si názory v dialogu s historií, která definuje Prahu a spolu s krajinou Vltavy jí dává charakter. Konečně v mém osobním prožitku bude Praha vždy spojená s nadějí, neboť když jsem v květnu 1957 opouštěl Polsko, přilepený k okénku vlaku, a spatřil její panorama, zmocnil se mne zvláštní pocit svobody. A to navzdory režimu, který měl ke skutečné svobodě daleko."
První filozofická čtvrť
Filozofie je pro mne, stejně jako pro Daniela, celoživotní vášní. A proto mě skutečně těší, že Rohan City bude filozofickou čtvrtí, zřejmě první svého druhu. Uctíváme zde významné české filozofy i velké postavy západního myšlení, které zásadním způsobem formovaly charakter naší civilizace, naše uvažování o svobodě, rovnosti, spravedlnosti či vzájemnosti, a to jak svým dílem, tak nezřídka i svými postoji.
Ulice a parky jsou mimo jiné pojmenovány po Ludwigu Wittgensteinovi, Johnu Stuartu Millovi, Johnu Lockovi, Johnu Rawlsovi, Edmundu Husserlovi či Janu Sokolovi. Kantova a Hegelova ulice pak vyústí do centrálního náměstí, které ponese nejen jméno filozofky Simony Weilové, ale i Libeskindův architektonický rukopis - stejně tak jako Sekyra Flowers, jež je budou obklopovat.
V letošním roce se zde také uskutečnil zahajovací ročník filozofického festivalu Forum Rohanum, a to v budovách i v ulicích jako skutečná "street philosophy". Chci, aby festival podpořil kritické myšlení, filozofické tázání po podstatě našeho bytí a hledání morálních pravd. Přiblížit tento druh uvažování mladým lidem v době, kdy jsou mnohé liberální a demokratické hodnoty zpochybňovány, je obzvlášť cenné a zároveň to prohlubuje komunitní charakter nové urbanizace.
Vždy usiluji o to, aby námi budované čtvrti vyjadřovaly přesah a poselství. Příkladem může být i ženská čtvrť Smíchov City, v níž jsme vzdali hold významným ženám 20. století a kterou protíná pěší bulvár pražské rodačky Madeleine Albrightové. Toho lze dosáhnout trojím způsobem.
Jednak tím, že architektonická podoba budov respektuje souvislosti, okolí a genius loci. Dále tím, že urbanismus klade důraz na veřejný prostor, který jako středobod občanského setkávání patří všem a nikomu, ale každý ho může sdílet. A konečně tím, že jazykové názvy komunikací a prostranství budou výrazem obecně respektovaného hodnotového odkazu. Právě i první administrativní budova ve filozofické čtvrti nese symbolický název Arché, odkazující na první princip, počátek všeho, jakož i na výchozí bod, ze kterého můžeme odhalit základní strukturu prostoru a světa.
Citlivě začlenit stavbu do existujícího prostředí vyžaduje velkou míru pokory k okolí, v němž vzniká, přičemž Praha a zejména Rohan City nabízí jedinečný plovoucí genius loci. Je to území proměn, původní Rohanský ostrov vznikal, měnil se a mizel, byl tu přístav, nádraží, vojenské cvičiště, brownfield. Pak přišla i katastrofální povodeň, která byla svým způsobem impulzem k transformaci v novou čtvrť.
Nachází se zde tajuplná Invalidovna jako symbol válečné krutosti i hřbitov zvonů, celkem 9801 zvonů z českých kostelů, které zde byly v roce 1942 shromážděny a následně v Hamburku roztaveny ve válečných továrnách. Nově odlitý symbolický, téměř tunový zvon #9801 pak tuto tragickou událost připomene a zároveň bude varovným i mírovým symbolem.
Konečně, řeka je zdrojem autenticity, věčného plynutí, město i lidé se s ní musí naučit komunikovat. Vznikne tu pobřežní promenáda jako pěší bulvár a osa, která propojí nové náměstí a okolí Sekyra Flowers s parkem na břehu Vltavy.
Každá hodnotná urbanizace však vyžaduje nejen veřejný prostor, ale i veřejnou budovu. Proto jsem rád, že se v rámci Libeskindova projektu otevřela diskuse o umístění knihovny či národního centra čtenářské kultury, což by kromě zhmotnění mé lásky ke knihám umožnilo využít naše zkušenosti z výstavby Národní technické knihovny.
Architektura, urbanismus a development by měly podněcovat k fundamentálnímu úsilí o změnu společenského diskurzu, paradigmatu. Své poslání naplňují i tím, že mohou přispívat k hledání nových konsenzů a k nastavení nových forem politické a občanské odpovědnosti s důrazem na primát etických argumentů před mocenskými, jakož i na primát péče o životní prostředí a na klimatickou odpovědnost tváří v tvář fosilní a extraktivní ekonomice.
Tyto cíle jsou odvážné stejně jako architektura Daniela Libeskinda. Věřím, že tento projekt bude nejen inspirativním a ikonickým centrem Rohan City, ale i poselstvím příštím generacím jako domov, symbol doby a podnět k zamyšlení, Což bude nejvyšším oceněním těch, kdo stáli u jeho zrodu.
