Celostátní koronavirová karanténa zavřela rodiny i jednotlivce doma. Tráví víc času nejen spolu, ale taky u televize a počítače. Staří i mladí, dospělí i děti. Nepřekvapuje to. Sednout si k bedně je to nejjednodušší a nejpohodlnější, co můžeme udělat. Kvalitě našich mozků to však nesvědčí.
Jistě taky slýcháte bědování "kdybych měl víc času, jéje, já bych zase četl a četl". Jenomže skutek často utek. Teď lidé kvůli (nebo snad i díky) koronaviru více času mají, ale podle statistik mediálního zastupitelství Atmedia ho mnozí "pročumí" na televizi. A samozřejmě i do počítače.
Podle zastupitelství Altmedia Češi strávili v prvních dvou týdnech karantény u televize o 33 procent více času než loni ve stejném období. Mladí ji sledují o více než 50 procent déle, 78 procent Čechů teď denně zasedne k televizi a dívá se na ni přes 4,5 hodiny. Děti se dívají o polovinu delší dobu, diváci mezi 15 až 24 lety pak o 54 procent. (Děti v tom budou mít "školní" televizi, ale zároveň, mimo TV, jim musíme připočíst on-line výuku a práci do školy na internetu.) V karanténě diváci mnohem víc sledují nejen filmy, zábavu, ale i zpravodajství.
Deník N na začátku dubna přinesl text o knize Čtenáři, vrať se: Mozek a čtení v digitálním světě. Napsala ji neurovědkyně Maryanne Wolfová. Uvažuje o budoucnosti čtení i o tom, jak se "do plasticity mozku soudobých (ne)čtenářů propisují vlastnosti digitálních médií". Autorka čerpá z nových studií, které se čtenářstvím zabývají.
Dochází k závěru, že čtení je cosi nepřirozeného, co náš mozek během vývoje rozšířilo o zcela nový rozměr. Důležitý moment, který schopnost číst přináší: díky ní se stáváme empatičtějšími. "Četba je pro Wolfovou zvláštním místem, kde se člověk dokáže odpoutat sám od sebe, přičemž se učí, co znamená být jiným člověkem se všemi očekáváními, pochybnostmi a emocemi, které by jinak nikdy nepoznal."
Potkat cizí pocity
Deník N v recenzi pokračuje: "Na schopnosti opustit vlastní perspektivu a vcítit se do druhého podle autorky závisí i existence demokratické a tolerantní společnosti. Heterogenní skupině složené z různých občanů, kteří se nikdy nesetkají s myšlenkami a pocity někoho zcela odlišného a ani se nepokusí je chápat, hrozí nastolení nevědomosti, strachu, nedorozumění a agresivního nesouhlasu."
Opakem čtení je nečtení. Wolfová popsala, jak se sama zahltila pročítáním e-mailů a odborných pojednání na internetu. Kvůli tomu však skoro ztratila schopnost číst beletrii, román, normální knihu. Zvykla si na rychlé tempo internetu, a najednou nedokázala zbrzdit a číst, vstřebávat vyprávění, vciťovat se, uvažovat úplně jinak, jak by asi mnozí dnešní úderníci řekli, neefektivně. Píše o přímo devastujícím vlivu digitálního čtení na náš mozek.
Jistě, televize není polykáním odborné literatury na Google Scholar. Ale všimněme si, jak se dnes ani starší lidé (natožpak ti mladí) nejsou schopni dívat na třicet let staré, kvalitní filmy. Proč? Přijdou jim zoufale pomalé, rozvláčné, nezábavné, ba přímo nudné. Nějaký Tarkovskij? Wajda? Bergman? Ne, ne, dnes vládnou seriály, přelet událostí, děj a děj a zase děj, u kterého přece "můžete vypnout", proto se díváte.
A samozřejmě jsme navyklí, my, kteří máme notebook a "chytrý" mobil, surfovat, bezcílně brouzdat, zabíjet hodiny vzácného času, "sjíždět" servery, "procházet" internetové obchody. A k tomu sociální sítě, další zabijáci času i soustředění.
Jde to otočit. Když se večer nedá vyrazit do hospody, do kina, na koncert, do divadla, na party, můžeme se zkusit znovu učit číst (ti, kteří nečtou). Jistě to znáte, když vezmete po dlouhé době román do ruky, prvních padesát až sto stran se vám zdá pomalých, ale když je překonáte, zvyknete si. Autor vás často začne bavit, vzrušovat. Něco se ve vás změní, najednou se na pokračování románu těšíte, a hrome, nepotřebujete televizi, seroše, net. Stáváte se někým jiným, žijete jiný život, vaše fantazie znovu ožívá, pracuje, představujete si…
Aniž si to uvědomujete, získáváte schopnost vcítit se do jiného člověka, schopnost pro vás i pro společnost důležitou. Všimněte si, jak často (jistě ne vždy) právě tohle postrádají sociální sítě, jak se staly opakem vciťování, přehlížením, odsuzováním, zdrojem nenávisti.
Číst beletrii, romány, povídky, básně, Odyssea, Hledání ztraceného času, Proměnu, Běsy, Purity a další knihy nás činí lidštějšími, chápavějšími, možná, třeba, i přátelštějšími. Výhoda je, že číst skoro všichni umíme. Stačí vypnout televizi a nezapnout počítač.
