Dvě stě let od smrti Napoleona se francouzský prezident Emmanuel Macron odhodlal zlomit tabu: jako hlava státu otevřeně připomněl muže, který je považován za ničitele a tyrana.
Něco takového se stalo poprvé od roku 1969, kdy 200 let od narození Bonaparta velmi nadšeně slavil prezident Georges Pompidou. S jedinou výjimkou: Napoleonovu hrobu se při opulentní návštěvě Paříže před čtyřmi roky poklonil americký prezident Donald Trump, který se chtěl setkat s kouzlem historické velikosti, již sám podle svého názoru vyzařuje. Neobešlo se to bez děsivých dějinných paralel, neboť posledním cizím státníkem, který před hrobem Napoleona v Paříži stál, a dokonce před ním v úctě poklekl, byl Adolf Hitler.
Kam vlastně patřil?
Věčný strach z Napoleona a zároveň nemožnost ho definitivně odvrhnout, zbavit se ho a nechat na věky být. Touha vyrovnat se jednou provždy s jeho osobností není až výmysl dnešní "vlny historického probuzení", jejímž nejviditelnějším projevem je kultura rušení či vymazávání "zlých" z dějin. Napoleona dost dobře vymazat nejde, jak se přesvědčují Francouzi dnes na každém kroku.
Tyran, bezohledný panovník, jdoucí jen a jen za svou velikostí. Ale také vynálezce občanského zákoníku, v němž se naplno uplatňují principy francouzské revoluce svoboda, rovnost, bratrství. Onoho "Code Civil", který dodnes tvoří základ právního systému Francie. A hle, toto je také Napoleon: zakladatel centrální banky a všeobecného vzdělávacího systému, který milionům lidí nakonec otevřel cestu k lepšímu životu. I proto se pařížský Le Monde ironicky a sarkasticky ptá: "Byl Napoleon pravičák, nebo levičák?"
Zase ty peníze
Když se Napoleonovým sochám načerveňují ruce, na nichž zůstala krev nevinných, připomíná se nejčastěji obnova otroctví v Karibiku, které vedlo i ke genocidě místního obyvatelstva. Vládce tehdy vyšel vstříc přání místních pěstitelů cukrové třtiny, praví učebnice. Rozhodnutí mělo prakticko-politický základ, reagovalo na nepokoje a násilné střety mezi bílými a černými po ukončení otroctví. Rasistické teorie stály stranou, šlo hlavně o stabilitu, klid a byznys.
"Příklad sousedních kolonií, kde bylo otroctví zachováno, dokládá v nápadném kontrastu prosperity, vnitřního klidu a vzájemného plnění, které je měřítkem štěstí náležejícího každé třídě," píše se v odůvodnění změny, která měla zabránit revolučnímu chaosu občanské války a byla už tehdy podle odborníků zjevně protiústavní. Napoleonova podpora rasismu je podobného rázu jako uvolnění prostoru pro židovské pogromy (a zase ty peníze), které svého času pro klid v Německu učinil císař Karel IV.: Dělejte si s nimi, co chcete, hlavně ať je potom v říši klid.
Není pro to omluva, náš Karel ale zůstává velikým vladařem a dějinným aktérem, neboť krvavé ruce měl v dějinách kdekdo a těžko by se hledala postava, která se během svého vládnutí obešla bez násilí. Kolonialismus, rozšiřování a posilování říše se ale v případě Napoleona interpretuje jako tažení bílého muže proti jinak barevným, jakkoliv jeho megalomanství mělo zjevně jiné, spíše psychologicky a sociálně podmíněné pohnutky.
Napoleon, reprezentant vládnoucí ideologie své doby, je jistě právem odsuzován jako sexista, stačí poslouchat jeho nejslavnější věty mířené k ženám, aby bylo ve věci jasno: "Příroda tomu chtěla, aby ženy byly našimi otrokyněmi. Ony jsou naším vlastnictvím, ne my jejich. Patří nám, stejně jako stromy plodící ovoce patří sadaři. Co je to za šílenou myšlenku požadovat rovnoprávnost pro ženy. Ženy nejsou nic jiného než stroje na výrobu dětí."
Jeho slova se nápadně podobají argumentaci "přirozeností", která se znovu silně vnucuje do dnešních diskusí o posílení role žen a manželství pro všechny. Rozprava o přirozenosti člověka, která v Napoleonově době zažívala rozkvět, nepřestala pronikat ani pozdně moderní společností současnosti, jakkoli svět lidských institucí nemá s přírodním řádem mnoho společného a není jeho odrazem ani překlopením.
Dívat se historii do očí
Napoleonův sarkofág v Invalidovně schovává tělo císaře, které už nikdy nepovstane. Jeho politické tělo, jak ukazuje nejen zájem o 200. výročí Napoleonovy smrti, ale dokládají to i památníky jeho politiky žijící v těle francouzské společnosti, se však má čile k světu.
Teorie "dvou těl krále", kterou ve stejnojmenné knize z poloviny minulého století rozpracoval historik Ernst Kantorowicz, má tedy svou současnou moderní podobu. "Znovu uslyšíte, jak v Paříži křičí - Ať žije císař," sliboval Napoleon dle legendy těsně před svou smrtí na Svaté Heleně. Macronovo aktuální připomenutí tohoto "významného muže Francie", jež podle prezidentových slov nemělo být oslavou, ale ani odsouzením, či dokonce zatracením, císařovu vizi zcela nenaplňuje. Nicméně vrací jeho politické tělo (corpus mysticum, tělo mystické) do velké a věčné hry na smysl dějin, který je kulturou rušení chápán jako morální soud, označení viníků a jejich dějinné zatracení.
"Chci se dívat historii do očí," vysvětlil Macron svou nejhlubší motivaci k symbolickému gestu a tím i respektu k muži, který by byl současnou vlnou "spravedlivého historicismu" smeten z veřejného prostoru a všech jeho scén.
Úloha osobnosti v dějinách
Francouzský prezident se k Napoleonovi přiznává, přijímá ho se vším, co k němu patří, proto si raději zachovává bezpečný a téměř nekritizovatelný odstup. Ano, Macron se bojí říznout, nechce zranit francouzskou hrdost, je pragmatik, možná alibista, ale jeho gesto lze také číst jako důležitou výzvu "probuzeným", aby se - než zase začnou přepisovat podle svého morálního kompasu veškeré dějiny - pořádně podívali, co se spravedlivě přepsat dá, a co naopak přepisům odolává.
Aby se z přepisovaných velikánů minulosti zase nestali tvůrci současné politiky. Aby se s kulturou probuzení, rušení a mazání paradoxně neprobudili staří duchové a nezačaly se naplňovat představy konzervativní politické teologie, snící o mystické roli velkých osobností v dějinách. Přesně jak to viděl a chtěl Napoleon: "Člověk jako já je buď bohem, nebo ďáblem."
