Jan Nejedlý | Komentáře
21. 11. 2011 14:50

Magor je under ground. Trochu pil, na Slavín ho nevzali

Zatímco básníkova duše míří k Očistci, my dál řešíme, jestli byl velikán, nebo ochlasta
Pohřeb Ivana Martina Jirouse v Kostelním Vydří.
Pohřeb Ivana Martina Jirouse v Kostelním Vydří. | Foto: Ludvík Hradilek

Zatímco rakev s Ivanem Martinem Jirousem (1944 - 2011), klíčovou osobností českého undergroundu, spočinula v sobotu 19. listopadu na hřbitově v Kostelním Vydří k věčnému odpočinku, vášně kolem jeho života a díla neustávají ani po smrti.

pohřeb byl příznačný. Smuteční hosté se rekrutovali od aktérů kulturního podzemí až po současný nejtvrdší establishment. Ještě před obřadem zaznívaly názory, že takový velikán by si zasloužil místo na Slavíně, jiní zas mínili, že pro ochlastu a gaunera nebožtíkova ražení je i vesnický hřbitůvek přepych. A hlavně - drobně sněžilo. Před časem totiž básník Jirous v poemě Já si k smrti své dolezu sám vyslovil přání: „ ... ani mě zajímat nebude / zda nad mou rakví / kecají kněží / Nicméně doufám / že bude sněžit".

Český národ má se svými národními hrdiny poněkud potíže. Sebedestruktivní gesto Jana Palacha mnozí Češi dodnes nepochopili. Ozbrojený odpor bratří Mašínů se neobešel bez problematických činů a neohrožený organizátor podzemní kultury a dlouholetý politický vězeň Ivan Jirous zvaný Magor se za svého života stačil proslavit též jako alkoholik, exhibicionista a vůbec skandalista všeho druhu.

Střemhlav do podzemí

Rodák z Humpolce měl v sobě zřejmě něco ze vzpurnosti tamějších sedláků. I když jeho blízcí často hovořili i o Jirousově plachosti a citlivosti, kterou v sobě musel ubíjet alkoholem. Jisté je, že vystudovaný kunsthistorik brzy opustil slibnou kariéru výtvarného teoretika a „zahodil se" s máničkami brnkajícími na elektrické kytary. Pochopil, že rocková hudba se stala hlasem své doby, a začal působit jako umělecký vedoucí kapely The Plastic People of the Universe. A jelikož se do toho připletla normalizace, hudební revolta se postupem času proměnila v revoltu občanskou.

Věhlasný rodák přebírá čestné občanství města Humpolce.
Věhlasný rodák přebírá čestné občanství města Humpolce. | Foto: Ludvík Hradilek

Jirous a jeho Plastici odmítli ústupky tehdejší moci, brzy proto ztratili povolení vystupovat. Vyhoštění z oficiální kultury bylo v jistém smyslu osvobozující. Zmizely kompromisy, ale nezmizela potřeba vytvářet umění. Umění, které má smysl, které se neprodává, které tě baví a neponižuje a skrze nějž nakonec pochopíš, že o umění vlastně vůbec nejde. A oč tedy jde? O život, svobodu, společenství a pravdu v moři lží. A taky o návrat k víře, řekl by nekompromisní Magor, který tvrdil: „Smysl kultury je buď religiózní, nebo není žádný." A neváhal třeba veřejně spálit knížky Bohumila Hrabala, když se spisovatel vynuceně přihlásil k socialismu.

Narůstající podzemní kulturní hnutí režim znejistělo. Tajné výpravy na zakázané koncerty ve stodolách, těch „undergroundových koncertních síních", přirovnal Magor k chození na hory prvních husitů, které nyní místo panských pohůnků rozháněla Veřejná bezpečnost. Netrvalo dlouho a Jirous a spol. skončili za mřížemi. Kriminalizace vlasatých divousů kupodivu semkla lidi zhnusené Husákovým režimem, dala vzniknout Chartě 77 a dalším akcím odporu, které postupně nahlodávaly komunistický monolit. Kdyby byl Jirous zůstal u kunsthistorie, jeho výtvarné kritiky by nejspíš dávno zapadaly prachem. Svým střemhlavým skokem do podzemí však přispěl k velkému společenskému pohybu, který vyvrcholil v listopadu 1989.

Člověk revoltující

Duše někdejšího bouřliváka a zároveň hluboce věřícího křesťana míří teď nejspíš k Očistci, jak si v kterési básni sám předpověděl. A po hospodách či internetových diskusích nadále zuří bitva Jirousových příznivců a odpůrců. Bylo tomu tak odjakživa. Jirouse a potažmo celý underground kritizovali nejen komunisté, kteří to měli v popisu práce, ale i umírněnější kruhy v samizdatu a exilu. Tehdy i dnes jsou výtky v podstatě stejné: že umění undergroundu byl vulgární šunt, že tito opilci a feťáci svými excesy nediplomaticky nabíhali na vidle tehdejší propagandě a že by stáli na okraji společnosti nejspíš i za demokracie.

Někdy to bylo poeticky dojemné, jindy až bolestně trapné.
Někdy to bylo poeticky dojemné, jindy až bolestně trapné. | Foto: Aktuálně.cz

Ivan Martin Jirous tyto názory vyvrátil a zároveň potvrdil svými postoji po revoluci. Na rozdíl od mnoha kumpánů z podzemí a disentu neusiloval o žádnou funkci a pokračoval ve své svobodomyslné existenci příležitostného básníka a opilce. Ničil se především drogou zvanou lupulin obsaženou v pivu, nediplomaticky se svlékal na veřejnosti a kdekoho urážel a fackoval, zpíval odrhovačky typu „Když jsem vožralej, tak jsem pitomej, když jsem pitomej, mám hovno cit" a se svou bezdomoveckou igelitkou a s přesně načasovaným zpožděním se objevoval na důležitých kulturních akcích, kde si často dokázal ukrást pro sebe celý večer. Někdy to bylo poeticky dojemné, jindy až bolestně trapné. Třeba když destruoval vystoupení amerického alternativce Jello Biafry, jehož si popletl s někým, kdo prý kdysi nepodpořil Plastiky. Ale nakonec, co by si neukradl jeden večer, když jemu kriminály ukradly přes osm let života.

Básník, ne bavič

Ačkoli Magor často zdůrazňoval svou lenost, nenávist k psaní a „vypitou" paměť, zanechal po sobě poměrně rozsáhlé dílo. Minimálně tři obsáhlé svazky poezie, publicistiky a dopisů z vězení. Až vyvanou dryjáčnické historky undergroundového „baviče", jak Jirouse nazval jeden obrázkový magazín, zůstane nám tu tvorba křehkého náboženského básníka, jehož strofy plné pokory a vroucího citu občas prořízne verš typu „Elizabet Ledererová polož mi na čuráka ruku". Ale ono možná o umění nakonec opravdu nejde, jde hlavně o život a podle Magora i o to, co bude po něm. Neboť ten pravý underground začíná za hřbitovní zdí.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 1 hodinou

Začíná vánoční čas, je první adventní neděle

Začíná vánoční čas, dnes je první adventní neděle. Na adventním věnci je čas zapálit první ze čtyř svíček. Dříve advent býval dobou duchovní přípravy na Vánoce, dobou rozjímání a dobročinnosti, nyní je pro značnou část lidí ale spíš obdobím nakupování dárků. Už podruhé advent ovlivní epidemie koronaviru a omezení, která mají šíření viru zpomalit. Vláda tento týden zakázala konání vánočních trhů s výjimkou prodeje stromků a kaprů.

Ještě před jejich zákazem mnozí organizátoři avizovali, že omezí kulturní program nebo nebudou slavnostně rozsvěcet vánoční stromy tak, aby zbytečně nelákali velké množství lidí. Plánovali ale otevření prodejních stánků i provoz dalších atrakcí či doprovodný program.

První adventní neděle se označuje železná, druhá bronzová, třetí stříbrná a čtvrtá zlatá. Slovo advent pochází z latinského adventus, tedy příchod. Pro křesťany první adventní neděle připomíná příchod Ježíše Krista. Věřící přinášejí věnce do kostela, kde je kněz požehná. I přes omezení mohou stále lidé přijít rozjímat na roráty, což jsou ranní mše ke cti Panny Marie. Začínají brzy ráno ještě za tmy a v některých kostelích jsou slaveny jen při svíčkách.

Zdroj: ČTK
před 2 hodinami

Soubor Kupkových kreseb se bude v neděli na pražském Žofíně dražit za 25 milionů korun

Bez přítomnosti veřejnosti se dnes bude konat aukce výtvarného umění na pražském Žofíně. Galerie Kodl se tak rozhodla vzhledem ke zhoršující se situaci s pandemií nemoci covid-19. Po internetu či telefonu se tak budou sběratelům nabízet desítky položek, k nejvýznamnějším patří cyklus kreseb Františka Kupky vytvořených pro encyklopedii Člověk a Země, vydané ve Francii v letech 1904 až 1907. Cyklus se bude vyvolávat za 25 milionů korun.

Kupkovy kresby vznikaly na objednávku autora této šestisvazkové historie lidstva Élisée Recluse (1830 až 1905). Ten se v ní pokusil shrnout dějiny lidstva od prehistorických počátků až po tehdejší současnost kritickým pohledem, což mimo jiné dokládá předjímání ekologických témat nebo boj za práva zvířat. Soubor představuje nejrozsáhlejší a nejucelenější ilustrátorskou práci Františka Kupky z počátku 20. století, místy anticipující jeho abstraktní tvorbu.

Aukce nabídne i mnohé další autory 20. století, k dílům s vyvolávací cenou v několika milionech korun patří obrazy Emila Filly, Františka Foltýna, Václava Špály či Mikuláše Medka. Z poválečného období se skrze díla Františka Hudečka, Bohumíra Matala a Kamila Lhotáka představuje malba generace umělců ze Skupiny 42. Výjimečnou kolekci tvoří tři práce teprve nyní doceňované Běly Kolářové.

Zdroj: ČTK
Další zprávy