Zatímco rakev s Ivanem Martinem Jirousem (1944 - 2011), klíčovou osobností českého undergroundu, spočinula v sobotu 19. listopadu na hřbitově v Kostelním Vydří k věčnému odpočinku, vášně kolem jeho života a díla neustávají ani po smrti.
Už pohřeb byl příznačný. Smuteční hosté se rekrutovali od aktérů kulturního podzemí až po současný nejtvrdší establishment. Ještě před obřadem zaznívaly názory, že takový velikán by si zasloužil místo na Slavíně, jiní zas mínili, že pro ochlastu a gaunera nebožtíkova ražení je i vesnický hřbitůvek přepych. A hlavně - drobně sněžilo. Před časem totiž básník Jirous v poemě Já si k smrti své dolezu sám vyslovil přání: „ ... ani mě zajímat nebude / zda nad mou rakví / kecají kněží / Nicméně doufám / že bude sněžit".
Český národ má se svými národními hrdiny poněkud potíže. Sebedestruktivní gesto Jana Palacha mnozí Češi dodnes nepochopili. Ozbrojený odpor bratří Mašínů se neobešel bez problematických činů a neohrožený organizátor podzemní kultury a dlouholetý politický vězeň Ivan Jirous zvaný Magor se za svého života stačil proslavit též jako alkoholik, exhibicionista a vůbec skandalista všeho druhu.
Střemhlav do podzemí
Rodák z Humpolce měl v sobě zřejmě něco ze vzpurnosti tamějších sedláků. I když jeho blízcí často hovořili i o Jirousově plachosti a citlivosti, kterou v sobě musel ubíjet alkoholem. Jisté je, že vystudovaný kunsthistorik brzy opustil slibnou kariéru výtvarného teoretika a „zahodil se" s máničkami brnkajícími na elektrické kytary. Pochopil, že rocková hudba se stala hlasem své doby, a začal působit jako umělecký vedoucí kapely The Plastic People of the Universe. A jelikož se do toho připletla normalizace, hudební revolta se postupem času proměnila v revoltu občanskou.
Jirous a jeho Plastici odmítli ústupky tehdejší moci, brzy proto ztratili povolení vystupovat. Vyhoštění z oficiální kultury bylo v jistém smyslu osvobozující. Zmizely kompromisy, ale nezmizela potřeba vytvářet umění. Umění, které má smysl, které se neprodává, které tě baví a neponižuje a skrze nějž nakonec pochopíš, že o umění vlastně vůbec nejde. A oč tedy jde? O život, svobodu, společenství a pravdu v moři lží. A taky o návrat k víře, řekl by nekompromisní Magor, který tvrdil: „Smysl kultury je buď religiózní, nebo není žádný." A neváhal třeba veřejně spálit knížky Bohumila Hrabala, když se spisovatel vynuceně přihlásil k socialismu.
Narůstající podzemní kulturní hnutí režim znejistělo. Tajné výpravy na zakázané koncerty ve stodolách, těch „undergroundových koncertních síních", přirovnal Magor k chození na hory prvních husitů, které nyní místo panských pohůnků rozháněla Veřejná bezpečnost. Netrvalo dlouho a Jirous a spol. skončili za mřížemi. Kriminalizace vlasatých divousů kupodivu semkla lidi zhnusené Husákovým režimem, dala vzniknout Chartě 77 a dalším akcím odporu, které postupně nahlodávaly komunistický monolit. Kdyby byl Jirous zůstal u kunsthistorie, jeho výtvarné kritiky by nejspíš dávno zapadaly prachem. Svým střemhlavým skokem do podzemí však přispěl k velkému společenskému pohybu, který vyvrcholil v listopadu 1989.
Člověk revoltující
Duše někdejšího bouřliváka a zároveň hluboce věřícího křesťana míří teď nejspíš k Očistci, jak si v kterési básni sám předpověděl. A po hospodách či internetových diskusích nadále zuří bitva Jirousových příznivců a odpůrců. Bylo tomu tak odjakživa. Jirouse a potažmo celý underground kritizovali nejen komunisté, kteří to měli v popisu práce, ale i umírněnější kruhy v samizdatu a exilu. Tehdy i dnes jsou výtky v podstatě stejné: že umění undergroundu byl vulgární šunt, že tito opilci a feťáci svými excesy nediplomaticky nabíhali na vidle tehdejší propagandě a že by stáli na okraji společnosti nejspíš i za demokracie.
Ivan Martin Jirous tyto názory vyvrátil a zároveň potvrdil svými postoji po revoluci. Na rozdíl od mnoha kumpánů z podzemí a disentu neusiloval o žádnou funkci a pokračoval ve své svobodomyslné existenci příležitostného básníka a opilce. Ničil se především drogou zvanou lupulin obsaženou v pivu, nediplomaticky se svlékal na veřejnosti a kdekoho urážel a fackoval, zpíval odrhovačky typu „Když jsem vožralej, tak jsem pitomej, když jsem pitomej, mám hovno cit" a se svou bezdomoveckou igelitkou a s přesně načasovaným zpožděním se objevoval na důležitých kulturních akcích, kde si často dokázal ukrást pro sebe celý večer. Někdy to bylo poeticky dojemné, jindy až bolestně trapné. Třeba když destruoval vystoupení amerického alternativce Jello Biafry, jehož si popletl s někým, kdo prý kdysi nepodpořil Plastiky. Ale nakonec, co by si neukradl jeden večer, když jemu kriminály ukradly přes osm let života.
Básník, ne bavič
Ačkoli Magor často zdůrazňoval svou lenost, nenávist k psaní a „vypitou" paměť, zanechal po sobě poměrně rozsáhlé dílo. Minimálně tři obsáhlé svazky poezie, publicistiky a dopisů z vězení. Až vyvanou dryjáčnické historky undergroundového „baviče", jak Jirouse nazval jeden obrázkový magazín, zůstane nám tu tvorba křehkého náboženského básníka, jehož strofy plné pokory a vroucího citu občas prořízne verš typu „Elizabet Ledererová polož mi na čuráka ruku". Ale ono možná o umění nakonec opravdu nejde, jde hlavně o život a podle Magora i o to, co bude po něm. Neboť ten pravý underground začíná za hřbitovní zdí.
