Jaké mají Češi vzory? Koho uznávají jako příklad hodný následování? Jde mi o vzory, nikoli elity, u těch máme celkem jasno. Už na konci 90. let minulého století v jednom průzkumu (1997) respondenti za elity považovali poslance a senátory, špičky partají, ministry a náměstky. Primátory a starosty velkých měst, šéfy velkých podniků a bank. Lídry vysokých škol, zdravotních zařízení, hospodářské šéfy, ale taky vedoucí odboráře. Šéfy policie a armády. Vlastníky a šéfredaktory velkých médií. Prominentní umělce. Šéfy vědeckých institucí. Hodnostáře největších církví.
Za elity tedy považujeme především lidi ve funkcích. Elitnost vážeme nikoli na postoje, myšlenky, ale na posty a pozice. Proto to české čím dál absurdnější a směšnější vzhlížení k "hlavě státu". V seznamu elit nenajdete filozofa (Jan Patočka, Miroslav Petříček, Ladislav Hejdánek, Milan Machovec), básníka (Jaroslav Seifert, Ivan Magor Jirous), vědce (Otto Wichterle, Antonín Holý), teologa (Tomáš Halík).
Není divu, že rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek před více než pěti lety prohlásil: Češi jsou plebejský národ, protože přišli o aristokratické i měšťanské elity.
Něco poněkud jiného jsou vzory - osobnosti, k nimž se vztahujeme a které nemusí být elitami českého typu, nemusí sedět na významných postech. Jaksi "povinnými" českými vzory jsou Jan Palach nebo Mistr Jan Hus, tedy mučedníci. Jejich jména odkýváme, ale následovat jejich příklad (a teď nemyslím smrt, ale život) by chtěl málokdo. Přitom o to jde: vzor má lákat k imitaci, následování. Kdo by však dnes chtěl následovat ty, kteří se obětovali?
Mimochodem, proto mi přijde velmi poctivé, že se v Česku tak výjimečně málo lidí hlásí ke křesťanství. Možná tuší, že jeho centrem je Ježíš (ukřižovaný a podle věřících z mrtvých vzkříšený) a jeho základem oběť.
Zajímavý výsledek nabídl průzkum agentury Ipsos pro projekt Česko v datech. Týkal se českých podnikatelů a jednou z otázek bylo, jaký uznávají vzor. Skoro polovina (47 procent) nemá žádný. Ani druhá polovina však nemá žádný jasný, společný vzor. Nejvíc procent (ovšem jen čtyři) získal o víkendu zesnulý Petr Kellner, nejbohatší Čech. Tomáš Baťa jen 3,5 procenta, stejně jako Andrej Babiš. Ze světových jmen Bill Gates tři procenta a Elon Musk pouhá dvě procenta.
Vlastně je to fascinující - čeští byznysmeni nemají vzory. Jako by snad bylo potupné nějaké mít, někoho uznávat "nad sebou", za lepšího sebe. Nebo by snad sami rádi sloužili jako vzory pro ostatní? A to ani nemluvím o jakémsi mravním rozměru vzorovosti - Babiš jako vzor (i když jen pro zlomek podnikatelů)? Vzorem je tedy ten, kdo si dokáže nahrabat v podstatě jakoukoli metodou?
O hrdiny není zájem
K dispozici máme i jiný průzkum agentury Ipsos pro analytický projekt Česko v datech. Tázal se, koho považujeme za příklad silných a sebevědomých Čechů. Tedy za vzory. Nejvíc hlasů dostali politici: Václav Havel 16,68 procenta, T. G. Masaryk 12,32 (a Babiš 4,23 procenta). Pak hudebníci a sportovci: Karel Gott 8,66 procenta, Jaromír Jágr 7,15. Z historie zabodoval Karel IV. s pěti procenty, Hus dostal necelá čtyři, Palach 1,83, Milada Horáková jen 1,02 procenta, bratři Mašínové asi pětinu procenta. Ne, o hrdiny nestojíme.
Zase se ukazuje, že vzory postrádáme. "Vede" Havel, ovšem on patří mezi elity, dlouho prezidentoval. A i tak ho jako vzor vnímá pouhá šestina tuzemců. A Horákovou, tuto fascinující, nedostižnou ženu, dokonce jen setina, osmkrát méně než Karla Gotta.
Jsme národ bez elit a bez společných vzorů, deset milionů skeptiků. Můžeme se pak divit, že když přijde krize, pandemie, lidé nikomu a ničemu nevěří? Že vláda raději nespolupracuje s odborníky, nebere je na tiskovky, nenechává vysvětlovat lidem, co se děje a co mají dělat? Leda tam snad přivést Jardu Jágra, když Gott už nežije.
Malé skupiny mají své vzory, ale většina je ani nezná. Pro mnohé byl vzorem nedávno zesnulý pater František Lízna, pro jiné evangelický farář Svatopluk Karásek. Minivzorů pro miniskupiny asi najdeme a napočítáme dost, ale není v tom nic národního, nikdo, kdo by nás spojoval. K tomu má nejblíž Václav Havel, jenomže i on je vzorem jen pro malou část občanů, další ho až divoce, nenávistně zavrhují.
To oni, ne já, ne my!
Jeden malý, pro Česko typický příklad: Mikuláš Minář. (Už jen jeho zmínění mnohé nadzvedne ze židle.) Zakladatel Milionu chvilek pro demokracii je příkladem občana, ukázkou buditele občanské společnosti, žít Alois Jirásek, napsal by o něm román. Jistě, je mladý (28), ale nepochybně se stal vzorem hodným následování. Jeho vůle k demokracii, schopnost přivést stovky tisíc lidí na Letnou, fascinující. Ale že by nám sloužil jako vzor? Ne. Zřejmě bychom byli ochotni brát ho nějaký čas jako celebritu (něco blízkého českým elitám), nikoli jako vzor.
Proč to tak máme? Není vlastně sympatické, že odmítáme vzory? Jsme prostě takoví solitéři a samorosti, skeptici a ironici, jedeme si po svém? To by snad platilo, kdybychom tak trpně nevzhlíželi k našemu pojetí elit, k funkcím. Spíš jde o nedospělost, neochotu uznat, že někdo je snad lepší než já, hodný studia a následování.
Se vzory jsme to vyřešili po svém, máme antivzory. Ty neobdivujeme, netoužíme být jako ony, nechceme se od nich učit, přesně naopak, zavrhujeme je. Najednou je fuk, jestli jde o antivzor či antielitu, hlavně že poslouží coby odstrašující příklad. Jsou to silné osobnosti, na něž naložíme naše viny i všechny hříchy světa. Můžeme na ně po libosti nadávat a ukazovat: to oni, ne my, ne já! (A jistě, tohle jde dělat hlavně s někým, kdo mě převyšuje, ale mám to vyřešené tím, že ho setřu jak nápis křídou.)
Pikantní je, že antivzory lidem obvykle podstrčí místní "elity". Tak třeba Andrej Babiš a Miloš Zeman vyrobili antivzor a anitielitu z výrazného politika Miroslava Kalouska. Vyrobili z něj terč nenávisti. A samo sebou, pro část lidí z opačného spektra jako antivzory poslouží zase Babiš a Zeman a Klaus senior i junior.
Je však nezdravé pěstovat si antivzory místo vzorů, antielity místo elit. Skrývá se v tom nepokora suverénů na pětníku, neschopnost přiznat, že nejsem king a vzor potřebuju, že je dobré někoho následovat, když mě převyšuje. Teď, během velikonočního týdne, je doba, kdy si třeba křesťané palčivě uvědomují, co je imitatio Christi, následování Krista.
