Pětačtyřicetiletý Aco Martinović tu na pěti různých místech postřílel dvanáct lidí, (z toho dvě děti) a nakonec spáchal sebevraždu. Před pouhými dvěma a půl lety přitom čtyřiatřicetiletý Vuk Borilović zabil v Cetinji deset lidí, mezi nimi opět i dvě děti. Borilović zabil nejprve nájemníky ve svém domě a pak střílel na náhodné kolemjdoucí. Co se stalo s městečkem o pouhých 18 tisících obyvatelích, kam míří každý rok více a více českých turistů? A proč policie v Černé Hoře umožňuje šíleným střelcům několik hodin řádit?
Cetinje je malebné městečko uprostřed hor a přitom nedaleko moře. Po staletí bylo hlavním městem černohorského knížectví a království. Málokdo z tisíců českých turistů, kteří ho navštíví, tuší, že se stalo předlohou Janu Werichovi pro hlavní město království Monte Albo, kam umístil svou slavnou, později zfilmovanou, pohádku Tři veteráni. Cetinje je ale také místo, kde mají lidé snad nejvíce zbraní v Evropě, kde si hrdinská tradice balkánských horalů nedokáže najít své místo ve společnosti, kde se už necení, kolik tureckých hlav jste usekli. A je to také místo, kde do krajnosti vyhnaný kodex cti vede k tomu, že to, co by se u nás vyřešilo fackou, se řeší pistolí.
Cetinji znám dobře. Strávil jsem tam během studií několik měsíců a pamatuji si, jak chlapi běžně vytáhli v kavárně vedle mobilu pistoli. Jak se odkládaly pušky u vchodu do hospody a pamatuji si i debatu s jedním talentovaným studentem umělecké školy, jestli si má koupit raději nový počítač nebo se složit s kamarády na minomet. Ano, byla to divočejší doba, kdy se v okolí válčilo, ale o něčem to vypovídá.
Ředitel Národního muzea mi doma ukazoval zbraně, které jeho předci ukořistili Turkům i Němcům, aby nakonec vytáhl český samopal Škorpion, protože "nikdy nevíš…" Majitel kavárny měl schovaný německý kulomet z druhé světové války. Před kostelem se po obřadu běžně střílelo do vzduchu na oslavu novomanželů.
Při oslavě získání nezávislosti v roce 2006 to ve městě vypadalo jako na střelnici. Nadšení muži vycházeli po nekonečných množstvích panáků z kaváren a barů a stříleli z pušek, samopalů i kulometů do hor za městem. Mezi tím se proplétali sotva dvanáctiletí kluci s pistolemi a do toho všeho procházel kavárnami tehdejší prezident Vujanović a připíjel si s lidmi. Byl to všechno docela zajímavý folklor. Když se do toho započte neustálé vyprávění o hrdinských činech předků, působilo to jako jakási etnografická rezervace, pomník starých časů… Mělo to ale své mouchy.
Černohorci mají horkou krev a staletí v kmenově-klanové společnosti (ano, Černohorci a severní Albánci se skutečně dělí do kmenů - i když dnes už jen symbolicky) vedla k posedlosti osobní a rodinnou ctí.
Doznívající tradici krevní msty jsem zažil i já sám, když vrah zastřelil v roce 2003 majitele mé oblíbené kavárny. Jednalo se o dlouhý spor mezi dvěma rodinami, který deset let předtím skončil slavnostním smírem. Ani ten ale nezabránil jednomu členovi znepřátelené rodiny, aby za bílého dne nenakráčel s kalašnikovem v ruce do kavárny a neprovrtal majitele několika dávkami. Pak se nechal zatknout.
To je ale jiný druh vraždy než tragédie, která se odehrála na Nový rok. V případě krevní msty jde o plánovanou akci. Pachatel se nesnaží skrýt nebo uprchnout. "Obětuje" se za rodinnou čest. Jak řekl Nikola Kaludjerović, který zabil v roce 1989 bratra vraha svého syna: "Musel jsem to udělat. Jeden život za jeden život." Nebo Rade Djukić, který přímo v soudní síni v Plavu zastřelil muže, který se pokusil znásilnit jeho osmnáctiletou dceru: "Jinak jsem nemohl."
Masové vraždy jsou něco jiného a vysvětlení je tam mnohem těžší. Ano, horkokrevnost, hádavost a dostupnost zbraní tu hrají roli. Hodně se ale mluví i o rozsáhlém výskytu duševních onemocnění. Černohorský partyzán, národní hrdina a po válce velitel tajné policie Jovo Kapičić vzpomínal, jak zatkli právě v Cetinji lékaře kvůli podrývání obranyschopnosti země. Úřadům se totiž zdálo, že až příliš mnoha mladým mužům dává modrou knížku. Jak ale Kapičić vzpomínal, doktor se srdnatě hájil s tím, že každý jednotlivý případ si obhájí a že jde o hebefrenní schizofrenii (dnes už nepoužívaný termín pro jednu formu schizofrenie) a takovým lidem se prostě nesmí dát zbraň do ruky…
František Šístek, historik a autor velkých dějin Černé Hory, je ve vztahu k duševním chorobám opatrnější. "Spíš jde o kombinaci několika faktorů. Je tu tradice rozšíření zbraní a alkoholu - vrah celý den popíjel. Problém je ale i to, že byl známý policii jako problémový člověk, ale nic se nestalo. Dokonce pak mohl několik hodin chodit městem a vraždit na čtyřech dalších místech. Policistů je přitom v Cetinji spousta, ale protože je to opoziční město, je tam spíš k rozhánění demonstrací. Ostatně i pachatele prvního masakru z léta 2022 nezastavila policie, ale ozbrojený občan Neno Kaludjerović, který se přitom do dnešního dne skrývá, protože byl hledán pro účast na protivládních demonstracích."
Šístkovy závěry potvrzuje i profesor Boban Batričević z Fakulty černohorského jazyka, který bydlí s rodinou kousek od jednoho z míst, kde pachatel vraždil. "Nejhorší bylo, že nám nikdo nic neřekl. Asi dvě hodiny jsme vůbec nevěděli, co se děje. A i pak jim trvalo dalších několik hodin, než ho dopadli. Prošel přitom přes několik zátarasů. Přitom tohle není Mexico City, ale Cetinje… Je to tím, že se dělají čistky v policii, odcházejí staří policisté, kteří znali svůj terén, a místo toho se zaměstnávají nezkušení lidé, kteří ale patří k té správné politické straně."
Dnes je Cetinje ochromeným městem, kde jsou vlajky na půl žerdi a jen sem tam někdo projde prázdnými ulicemi. Lidé jako by stále nedokázali pochopit, co se vlastně stalo a proč. Všechna vysvětlení trochu kulhají. A stejně tak i řešení.
