Sociální demokracie bije na poplach, protože průzkumem zjistila, že jí ubývají ženy-voličky. To je v situaci, kdy strana volebním prognózám kraluje o deset i více procent, překvapivá informace.
Kam se ty ženy poděly? Volí teď někoho jiného? Nevolily by vůbec? To z vyzkoumaných čísel nezjistíme, takže můžeme jen spekulovat, ale ani to není málo.
Sociální demokracie, nejen ta česká, si obvykle dává záležet na svém „ženském nátěru". Viz politický program, z podstaty opatřený slovem „sociální", ale třeba i kvóty ve stranických strukturách.
Jak je to s „ženskostí" ČSSD doopravdy, ale ukázalo už martyrium kolem volby povinné místopředsedkyně. Růže ve znaku ještě nic neznamená.
Sociální demokracie zní - tak jako většina ostatních stran - téměř výhradně mužskými hlasy. Vozovou hradbu hejtmanů tvoří 11 mužů a pouhé dvě ženy, z toho jedna je čerstvou nástupkyní Davida Ratha.
Také jeho aféra může vysvětlovat pokles „ženských" preferencí ČSSD. Voličky jsou možná ke skandálům vnímavější; mají více nadějí a iluzí, tudíž je tu větší potenciál pro jejich zklamání.
Ale to jsou jen dílčí faktory. Nad tím vším stojí znechucení technokratickou a machistickou politikou, korupčními skandály a siláckými slovy. Nad věcmi, které mají z velké části patentované muži.
Není žádný důvod si myslet, že od sociálních demokratů přebíhají ženy ke stranám vládní koalice. Když ženám vadí, co se děje v ČSSD, jak potom asi skousnou ODS s jejími kmotry nebo vulgárního Kalouska?
Ženy nepřebíhají, ale spíš utíkají. Od politiky, která v poslední době už zase připomíná hospodu, kde se chlapi trumfují hláškami a přetlačují v páce. Je to svět dobyvatelů, boje o moc a kompromateriálů. Ženský princip se krčí v koutku. Což známe hlavně z éry Miloše Zemana nebo kohoutů Paroubek-Topolánek.
Voličky to samozřejmě nakonec nějak skousnou - vždyť v roce 2010 odevzdaly plných 52 procent hlasů. Ale protože procento ryzích pragmatiček, cyniček a fanatiček je mezi nimi nižší než v mužské populaci, mají volbu těžší.
Politickým patriarchátem nakonec trpíme všichni. Vsaďte se, že už jen to, kdyby na místě každého politika-muže byla žena (a naopak), by snížilo korupci. V praxi je to sice utopie, ale v žádném případě naivní. Nebo jste snad už slyšeli o nějakých „korupčnicích" a „kmotrách"? Kmotr je odjakživa chlap: pokud možno s paklíkem pětitisícovek, haciendou a velkým autem s protekční espézetkou.
Pomineme-li „namočené" Vlastu Parkanovou, Kristýnu Kočí a ústeckou hejtmanku Janu Vaňhovou, jsou aféry v nejvyšších patrech politiky zase jen pánským klubem. Námitka, že žen je v politice málo, takže nemohou ani „krást", se nepřijímá - korupční tah na branku je u mužů viditelně silnější.
Volání po tom, aby se prezidentkou stala nějaká kompetentní, charismatická a nezkompromitovaná Žena, je jen odrazem toho, že s politikou není něco v pořádku. Vlastně, nejen s politikou.
