Vánoce, zimní slunovrat, pro křesťany svátky radosti. Věří, že Bůh se narodil do světa, ten Bůh, který se pak za ně obětoval, kterého lidé ukřižovali. A co nekřesťan, který na Boha a na Ježíše nevěří, má dnes taky nějaký důvod k radosti?
Mnozí z nás jsou obklopeni trvalou skepsí, neradostí, zapšklostí. Lidé nadávají na poměry, na vládu, na drahotu. Když poslouchám rozhovory na toto oblíbené téma, vnímám, jak se soustředíme na negaci a jak nám uniká všecko dobré. Dobré považujeme za samozřejmost, stalo se pro nás něčím, co nevnímáme a za co neděkujeme, na co máme dokonce nárok.
Před měsícem, 17. listopadu, jedna paní na Národní třídě říkala jiné paní: "Děkujeme, že můžeme? Co my vlastně dneska můžeme, já fakt nevím…"
Máme důvod k radosti a vděčnosti? Vděčnost se mi zdá stejně důležitá jako radost. Vděčnost znamená, že si uvědomuju, co mám, co my všichni máme, neberu to jako nepostřehnutelnou samozřejmost. Pokusím se najít alespoň základní důvody ke spokojenosti a snad i k pocitu štěstí.
První a naprosto klíčový důvod ke štěstí alespoň pro mě a mé okolí: žijeme ve svobodné zemi. Zažíváme absolutně největší míru svobody, jakou si umíme představit. Ta svoboda je tak velká, tak široká, že se jí až bojíme. A zároveň je tak samozřejmá, že ji nevnímáme, což dává kritikům současného světa možnost ji popírat a třeba tvrdit, že u nás "není svoboda slova". Blbost na entou. Panuje u nás tak obří svoboda slova, že se tu mohou v klidu šířit lži a dezinformace našeho největšího nepřítele Ruska.
Další důvod k radosti, ve svobodě se pohybujeme už 35 let, nejdéle za dobu, kdy existuje náš stát ve svých dvou podobách. Nikdy předtím jsme tak dlouho nežili v zemi, kde její osud závisel jen a jen na nás.
A to je další důvod ke štěstí, je to jen na nás. Jeden můj přítel, politolog, když se bavíme o volbách 2025, říká: "Lidé tu budou mít, co si zvolí. Mně se to možná nebude líbit, ale je a bude to jen na nás, jsme v tom naprosto svobodní."
Fakt, že je to "jen na nás", znamená, že vývoj v zemi můžeme ovlivnit, nikdo nám v tom nesmí bránit. Máme možnost přesvědčovat lidi okolo sebe o tom, co považujeme za důležité, abychom si udrželi onu neobyčejně vysokou míru svobody. Máme možnost pomáhat lidem okolo sebe, kteří pomoc potřebují. Máme možnost pomáhat i lidem dál od nás, lidem ve válce, kteří neskutečně, pro nás dnes naprosto nepředstavitelně, strádají. Máme možnost nežít zapadlí sami do sebe a pomáhat lidem, kteří strádají u nás, jen otevřít oči a uši.
Když máme obavy, co se stane po příštích volbách, jestli nezačneme sklouzávat někam ke Slovensku či Maďarsku, někam směrem k vraždícímu, svobodu zabíjejícímu Rusku, můžeme apelovat na Andreje Babiše, aby se zavázal, že ANO z cesty svobody neuhne. Prostě je to na nás, na nás, na nás. Nemáme žádnou výmluvu, nemůžeme to házet na jiné. A kdyby se směr začal měnit, budeme mít šanci zlé změně bránit, jako se jí brání kupříkladu opozice na Slovensku.
Nezuří u nás válka
Další důvod ke spokojenosti je stejně klíčový jako ten první: nezuří u nás válka. Statisíce našich lidí zatím nemuselo padnout na frontě, abychom my přežili. Nezničili nám elektrárny a přehrady, máme teplo, vodu, plyn, elektřinu.
Válka, děsivá válka se zlem, zuří na Ukrajině. Máme obrovské štěstí, že se Ukrajinci brání, že se nevzdali, že Rusy brzdí, aby rychle nepostupovali k Západu. Kdo to nevnímá, jest raněn slepotou a máme ho léčit.
Díky ukrajinským hrdinům - "herojam slava" - jsme získali čas na to, abychom se mohli bránit, abychom mohli masového vraha z Moskvy odstrašit. Máme obrovské štěstí. A štěstí je vlastně je i to, že v Americe vyhrál Trump a my si už snad uvědomíme, že se Evropa musí umět bránit sama, že by se i USA na ni měly mít možnost spolehnout. Trump nám nechtěně dává možnost konečně, 79 let od druhé světové války, dospět.
Jako svého druhu štěstí můžeme vnímat skutečnost, že si Putin netroufl a zřejmě ani netroufne použít jaderné zbraně, že i u tak vyšinutého tvora a u jeho vyšinutého okolí zjevně existuje to, co ve zvířecí říši, pud sebezáchovy.
Když se vrátím domů, připomenu, že žijeme v době velkého, pozitivního přerodu, jež přinesl mnoho dobrého, velký pokrok společnosti. Zmíním některé oblasti: právo žen na rovné zacházení. Ne, ženy zatím nejsou rovnocenné, ale z jejich rovného odměňování a rovných šancí se stalo téma, které už nepůjde umlčet. Ohromný posun jsme za poslední léta zaznamenali i v inkluzivním vzdělávání, roky jsou i děti se specifickými vzdělávacími potřebami vzdělávány v běžném prostředí základní školy. Společnost se učí být kompaktnější.
Velkou změnou je jak společenská debata o znásilnění a domácím násilí, tak změna v trestním zákoníku, v jeho definici znásilnění. Už nepůjde jen o silou, násilím vynucený pohlavní styk, od ledna to bude pohlavní styk bez souhlasu. Ve výčtu dobrých progresivních změn bych mohl pokračovat.
Hodně se u nás nadává na vládu. Jako velkou výhodu vnímám, že ji ostře kritizují i její zastánci, lidé, kteří si uvědomují, že na lepší vládu v současné době prostě nemáme. Radost můžeme mít z toho, že premiér Petr Fiala (ODS) nejedná sprostě, vulgárně, že je z podstaty slušný. Stejnou změnu vidíme i na postu prezidentském. Petr Pavel, bývalý komunista a bývalý student zpravodajské služby genštábu minulého režimu, ukazuje, jak jedná slušný, a přece rozhodný prezident. Ukazuje nám něco, co má obří cenu: člověk se může změnit, vymanit ze svého rodného prostředí, má šanci se osvobodit. Takový typ sebeosvobození, změny, máme v čele země.
Vyjmenoval jsem jen zlomeček proměn, které ilustrují naši svobodu a které ukazují, za co můžeme být do hloubky vděční, jen si to připustit, jen si to uvědomit. Jen se nenechat zmást smrští negace, která se na nás dennodenně a jakoby automaticky, jakoby přirozeně valí. Nejen pro křesťany mohou být letošní Vánoce svátky radosti a pospolitosti.
Video: Spotlight moment: Češi chtějí o Vánocích klid, ale dobrovolně se stresují, kroutí hlavou psycholog (12. 12. 2024)
