Na okraj jednání o nové vládě místopředseda ČSSD Jiří Zimola před několika dny řekl, že se snaží dívat směrem do budoucnosti. Konkrétní okolnosti tohoto výroku zde nehrají roli. Důležitější je, že se povrchní heslo o tom, kam se dívat, stává stále častěji užívanou formulkou. "Kupředu, levá", to byl jen jakýsi začátek, který nám z komunismu zůstal. Ale není to jen otázka komunismu. I úhlavní nacista Joseph Goebbels hovořil ještě v dubnu 1945 o "konečném vítězství" - nejenže v časové ose toto vítězství mohlo být jen někde v budoucnosti, ale ono se pak nekonalo a šéf nacistické propagandy zanedlouho pozabíjel své děti a spáchal se svou ženou sebevraždu. Budoucnost tedy žádnou neměl.
O budoucnosti hovoří i pan prezident, který chce ještě v devadesáti sledovat českou politickou scénu. Budiž mu to přáno. Do budoucnosti hledí i jeho předchůdce Václav Klaus, a to spolu s německou AfD. Zmínění mají kvůli své vlastní minulosti máslo na hlavě, a proto od ní odvádějí pozornost.
K zásadě, že minulost a budoucnost jsou obě součástí našeho vývoje a minulost přinesla chyby i úspěchy, které by nás pro aktivity v budoucnosti měly poučit, se nikdo moc nevyjadřuje. Z minulosti si vybíráme jen zářivé úspěchy a další události zametáme pod koberec. A vzývaná budoucnost je jen výběrem dosti reklamních perspektiv - jedni mluví o tom, jak krásně nám bude pod jejich vládou, zatímco jiní šíří po Facebooku černé předpovědi o brzké době, kdy budeme všichni muslimy.
Sotva kdo hovoří o variantách a pestrosti pohledu kupředu i zpět. Minulost je vznik Československa před sto lety. Sláva. Méně se už ptáme, zda by nebylo i federalizované a demokratizované Rakousko krásnou vlastí. Mnichov 1938 a únor 1948 byly sice tragičtější, ale reflexe, která spočívá jen v kladení věnců, moc nebolí. Nikdo se neptá do detailu, jak se vlastně komunisté v roce 1948 dostali k moci. Nebyla již ta prý demokratické perioda 1945-1948 něčím zatížená? Tu si pěstujeme kvůli tomu, že se tou zdánlivou demokracií legitimizuje vyhnání sudetských Němců. Opravdu se nedá tvrdit, že komunisté vyskočili v únoru 1948 jako čertík z krabičky. Na této změně tvrdě pracovali dávno a rok 1948 byl pomyslnou cílovou páskou.
Proklamovaný soustředěný pohled do budoucnosti může být i prostředkem zastírání toho, co bychom na minulosti měli spíše oprášit, nebo se o ní dozvědět i něco nového. Doufejme, že naši historici ve své budoucnosti něco k té naší minulosti přidají. A doufejme také, že budeme jak k minulosti, tak k budoucnosti, otevřenější. Za řečmi politiků, kam že se to máme dívat, se může skrývat i něco jiného, než informace a výzva či politická koncepce.
Etoložka Jane van Lawick-Goodallová popisuje chování šimpanzice, které jako jediné ukázala, že do krabičky dává banán. Šimpanzice pak ostatním členům své skupiny ukázala do dálky, tedy hlavně na něco dobrého příštího. Hned tam všichni ostatní odběhli. Ona pak v klidu otevřela krabičku a banán snědla. U šimpanzů to vypadá komicky. A šlo jen o banán. Ale u našich elit bychom si měli vypěstovat kritickou reflexi. Kamže nás to posílají? A proč? Jaké mají problémy a od čeho odvracejí pozornost? Třeba od své vlastní minulosti?
Kdysi se zpívalo "kupředu, levá, zpátky ni krok". Zavedlo nás to do pekel. A teď máme tolik práce vrátit se k principu slušného chování, k principu svobody, přičemž nám historie z demokratických period naší země připadá jako idyla. Samozřejmě je představa chození pozpátku lehce paradoxní, takže "zpátky ni krok" je pohybově logická formulace. Jenže je tu otázka: Kupředu, ano, kupředu, ale jakým směrem? Zmínka o pohledu do budoucnosti sama o sobě nestačí a u řady českých politiků jsou k vidění náběhy na chování, o kterém byla řeč v případě zmíněné šimpanzice. Jak vlastně vzniká důvěra?
