Velký kontrast: venku jaro, kvetoucí tulipány a narcisy, keře a stromy, aprílové počasí, přeprška, pak ostré slunce, po něm zas bizarní mraky, ocelové i bílé. Tráva zázračně změnila barvu, občerstvila se, na stromech raší listy, když zvednete hlavu od země, vidíte nadějnou zeleň.
Aby jaro "platilo", musíme vnímat stromy a zpěv ptáků, který nás, pokud nasloucháme, nemine ani ve městech. Pokud hlavu nezvedneme, nenasloucháme, místo jara a slunečních paprsků nás sužuje dennodenní příval tísnivých zpráv.
Jiné je to na vesnici, jiné ve městě. Lidé na venkově žijí v přírodě, více s ní souzní, více vnímají střídání ročních období, že jsou symbolem změny, důkazem přirozenosti a nutnosti změny. A přece i na venkově se šíří ona moderní eurotíseň. Kvůli politikům, kvůli médiím.
Sledoval jsem debatu v ČT o Brexitu, odchodu Británie z Unie. Když skončila, moje žena řekla: "Padla z toho na mě deprese." Přitom se debatující snažili pojmenovat, každý po svém, co se děje. Po jiné debatě v televizi, o právu zpěváků vyjádřit se k politice při předávání Andělů, se moje sedmnáctiletá dcera zeptala: "Bude válka?"
Nedokážu říct, jestli se to odehrává během každého jara, každého dubna. Pamatuji si na jaro 1990, jež následovalo po pádu komunismu. Jak kynoucí těsto překypovalo nadějí. Teď se mezi lidmi šíří tíseň.
Předsedkyně Asociace pracovníků intervenčních center Martina Vojtíšková říká: "Duben je charakteristický kumulací jarních depresí, nejvyšším počtem sebevražd a také eskalací domácího násilí..." Můžeme se tedy opřít o psychologicky potvrzenou příčinu: unaveni zimou, blbneme z jara. Fajn. Jsme zvyklí materializovat svoje pocity, nechat si je zvenčí vysvětlovat, pouštět do sebe zaručené poučky.
Stačí se usmívat, abyste byli podezřelí
Jenomže letošní tíseň netřeba materializovat. Materiální je až až. Zvykli jsme si na vysokou dávku jistoty. Ne že bychom byli spokojení, tenhle pocit nás dlouhodobě míjí. Stačí se usmívat, abyste byli v Czechii podezřelí. Úsměv si lidé zhusta vykládají jako posměch. "Co se tak blbě křeníš?!"
Naše zažité prostředí se mění. Nebo ne, ještě se nemění, my však čekáme, že se změní. Odtud ta otázka, jež jako by nemá příčinu: "Bude válka?" Ruku na srdce, když se díváte ve zprávách, jak makedonská policie metá na uprchlíky slzný plyn a zřejmě i nějaké paralyzující granáty, neevokuje to válku? Nebudí to děs?
Čekáme, že se věci změní, aniž bychom s tím chtěli něco dělat. Aniž bychom připustili, že do toho procesu můžeme zasáhnout. Deset let nadáváme "na Brusel". Ale když hrozí, že se osmadvacítka rozpadne, vplíží se do srdce strach. Jsme sice EU, ale ono to probíhá mimo nás.
Tíseň je spojena s více tématy. Uprchlíci. Muslimové. Něco nám cizího, čemu nerozumíme. Česko se vyznačuje ateismem. Proto se u nás tak snadno straší islámem. Stačí už to, že jsou věřící a neskrývají to. Stačí fotka muslimů, kteří klečí s hlavou na zemi směrem k Mekce, a běžný Čech je znejistěn, odmítá je.
S muslimy se nám automaticky pojí radikální islamisté. Výbuchy v Paříži a Bruselu? Tohle nás čeká? Do toho fotky a videa bojovníků Islámského státu, svět, který je naší povaze na hony vzdálený. Jeho krutost a nesmyslnost vyvolává strach.
Výbuchy v Paříži a Bruselu se staly v Unii, jíž jsme součástí, ale zároveň ne u nás. Dosud jsme se nestali psychickou součástí Unie. Málokterý místní občan se cítí jako Evropan. Proto se dnes ještě víc nadává na EU, lidé řeknou: Klidně vystupme. (Dotace už stejně končí.) Jenže to je setrvačnost, zvyk. Za ním se skrývá otázka: A co pak?
Psychika z betonu
Jaro nám ukazuje: věci se mění. Takový je řád života. Sice se můžeme v zimě letět cáchat v moři, v létě dělat obloučky na ledovci, pokořit všemocně střídání ročních dob, ale ani tyto násilné přesuny realitu změny nepotlačí.
My změny nechceme. Máme betonovou, městskou psychiku, psychiku pasažérů airbusu, kteří na týden uletí před zimou. Odmítáme uprchlíky, odmítáme Unii, ale máme strach z jejího rozkladu. A bojíme se války, atomového Putina.
Všecky hlavní zdroje nejistoty jsou vnější. Rusko, EU, uprchlíci. Logické by bylo ty změny přijmout. Chystat se na ně. Připravit integraci cizinců. Připravit se na expanzi Rusů; třeba tak, že posílíme výdaje na obranu. Těžko udělat logičtější opatření. Víc se přimknout k NATO.
Logické by taky bylo víc se přimknout k Unii, ne se od ní odtahovat. Ne ji rozkládat. Nabízet naše řešení pro společný prostor. Ne blbiny, které nelze provést, ne si dávat ruce před oči. Rozumné kroky. Přece je umíme vymyslet, jsme chytří a schopní. Umíme přežít.
Jakmile člověk přijme změnu, může začít vymýšlet, jak si s ní poradit. Jak ji využít. Tvůrčí postoj přináší radost, uspokojení. Stejně jako nabízí radost nekonečně tvořivé jaro, jeho překotné, fascinující pučení, erupce třešňových květů, záplavy čerstvých barev, zpěv ptáků.
