Z nejhoršího jsme venku. Stát začal brát péči o rodinu do rukou. Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová (ČSSD) se rozhodla skomírající stav rodinný zachránit. Nabízí několik novinek, jak „základu státu“ pomoct.
Stručně: kdo se stará o své příbuzné, kteří dlouhodobě marodí, měl by mít možnost dostat delší volno z práce, aniž by ho pak vyhodili. Celková suma rodičovských příspěvků by se mohla vybírat po asi třikrát vyšších měsíčních částkách. Marksová chce zrušit hranici 46 hodin za měsíc v jeslích pro dítě pod dva roky. Spustí mikrojesle. A zpřístupní, zlevní antikoncepci.
Nejdřív k rodině a co ji skutečně buduje, co by jí pomohlo. Pak k jednotlivým „marksistickým“ návrhům.
Rodinu tvoří vztahy. Vztah muže a ženy (nebo ženy a ženy a muže a muže). Děti a vztah k nim. Žádné ekonomické či sociální opatření rodinu dlouhodobě, opravdu, neposílí. Bohaté společnosti mají výrazně méně dětí než chudé. V bohatých západních zemích se rodí čím dál méně dětí. Plodnost na jednu ženu v Česku v roce 2008 činila 1,50 dítěte, v roce 2013 klesla na 1,46. Vymíráme.
V kariérní, soutěživé, prestižní societě dítě manželům či páru více méně překáží. Mateřský pud ještě jakž takž funguje, leč uvadá. Navíc dítě stojí hodně peněz. A zase, v kariérní společnosti není dcera či syn hodnotou o sobě. Cenu má, jedině když uspěje, udělá díru do světa.
Rodina se stává bojištěm kariér. Kariéry muže, to je u nás stále ještě tradiční představa, kariéry ženy, ta se pomalu začíná prosazovat, a samozřejmě taky kariéry dítěte. To je jeden z důvodů, proč má většina rodin jedno nebo dvě děti. (Přičemž dvě děti často provází kalkul: budou míň zlobit. Budeme se o ně muset méně starat.)
Žena bude spasena rozením dětí
Křesťanů ubývá, u nás jich je poskrovnu. Pro křesťanské rodiny jsou děti stále ještě cosi jako „milost“, „dar“, něco nesamozřejmého, zázračného. V Bibli se píše, že „žena bude spasena rozením dětí“ (do toho patří i jejich výchova, příprava na život), její význam v rodině byl tedy jasný a měl zaslíbení.
Dnes stále ještě rodí ženy. Muži zatím porod nezvládají. Což se brzy bude vnímat jako omezení jejich práv. Moderní je nyní dokonce i kojit, ale zároveň máme jasný trend: co nejdřív se o dítě přestat starat. Je to fajn hračka, ale tak na rok, na dva, pak zpátky ke strojům. Taky proto vychováváme jen jedno až dvě na jednu ženu.
A proto se tolik bojuje o školky, proto si ministryně školství Valachová představuje, že časem by měl být nárok na jesle už od dvou let dítěte. Do školy bude dcera či syn muset o rok dřív. Proč? Mimo jiné proto, aby byl prostor na kariéru. Když dáme dohromady Marksovou a Valachovou, můžeme mluvit o marksismu-valachismu.
Vznikají tedy tří- až čtyřkariérní rodiny. Každý si tam pěstuje svou dráhu, už i státem, nejen okolnostmi, vývojem, je veden k tomu, aby se staral o sebe, aby myslel především na sebe, na svoji úspěšnou budoucnost.
Zdá se to naprosto samozřejmé, moderní, dnešní. Potíž je v tom, že rodině tento stav viditelně neprospívá. Svědčí o tom obrovské množství rozvodů, nejvyšší v naší historii, ale taky neochota mladých lidí se brát (rozuměj oficiálně vázat). Roste počet „rodin zadních vrátek“, v nichž se od začátku de facto s rodinou nepočítá.
Péče matky (otce) o dítě už není vnímána jako práce. Práce je činnost, za kterou beru prachy a kde dělám kariéru. Pokud má dnes rodina pět dětí, matka pět dětí, nevnímá se to jako „dráha“, „kariéra“; spíš si okolí myslí, že „tahle partička je trochu mešuge, ujetá“.
Rodina není „být tu pro sebe“
Aby však rodina skutečně byla rodinou, potřebuje vyšší soudržnost než jesle a přídavky, potřebuje jiný tmel, potřebuje svůj vlastní smysl. A tím smyslem, sorry, zní to asi dost rouhačsky, není „být tu pro sebe“, ale „být tu pro druhé“. Pro manželku, manžela, děti, rodiče, pro přátele, protože rodina potřebuje silné okolí, kontext.
Vybudovat si pevné vztahy, které přežijí krize a nevyústí v rozvod či rozchod, to je práce na celý život. Pěstovat (nikoli „mít“) velkou, zakontextovanou rodinu, je velmi specifický druh kariéry. Ženy, která vychovává děti, jedno, dvě, tři, čtyři i víc, si muž má vážit. Ona sama sebe si má vážit, dělá přece něco nesmírně cenného. Jenomže společenská vážnost matky upadla. Dnes je to „jen matka“. A jenmatky rodinu neposílí.
Ještě k nápadům Michaely Marksové. Část je snad v kariérním smyslu prorodinná, část spíš naopak. Čerpat maximálně 32 640 korun měsíčně z 220 tisíc celkem? Klasika: zkrátit mateřskou, co to jde. A šup do práce. Marksová tomu říká „flexibilita směrem dolů“, tedy směrem ke zkrácení mateřské či otcovské dovolené. Jak na tom rodina vydělá?
To samé v zeleném znamená zrušení hranice 46 hodin za měsíc pro rodiče, kteří chtějí dítě mladší dvou let vrazit do jeslí, aby mohli honem honem do práce. To nepomůže rodině, nýbrž kariéře. Mikrojesle? Pro děti možná lepší, nevím.
Zvýšení věkové hranice pro umělé oplodnění? Úvaha jasná: nejdřív kariéra, potom dítě (pak zas kariéra). Proč ne. Kopíruje to společenský trend. Mezi roky 2008 a 2013 se třetí či další děti rodily v průměru ženám ve věku 33,2–33,3 roku. Víc rodí ženy nad třicet, dnes povijí již polovinu všech dětí. Naopak se snižuje plodnost žen mezi 20. a 25. rokem věku.
Jak souvisí antikoncepce levnější či zadarmo s podporou rodiny? To mi bohužel zůstává naprosto utajeno. Ale nějak jistě.
Péče o dlouhodobě nemocné příbuzné je skvělý návrh. I když z něj zaměstnavatelé těžko budou skákat radostí do stropu. Ale tento návrh jediný vypadá jako skutečně prorodinný. Protože péče o maroda je přesně to, co vztah buduje a co se děti mají od rodičů učit. Patříme k sobě, i když jsme nemohoucí.
Marksová se snaží. Jenomže pomáhá víc kariéře než rodině.
