Nic se nepodobá realitě méně než představa, že všichni odpůrci očkování a covidových certifikátů jsou buď oligofrenici, nebo nahnědlí národovci. Nemalá část z nich disponuje výborným vzděláním a jednoduše se jim příčí, když jim někdo nakazuje věci, s kterými bytostně nesouhlasí. O kterých se sami nepřesvědčili cítěním a rozumem. Když tedy mají pocit, že jsou omezováni na svobodě, vášnivě se brání.
Není náhoda, že velmi důležitou součástí těchto protestních skupin jsou lidé nějak spojení s disentem. Když jsem nepodlehl bolševikovi, nepodvolím se politickému nátlaku a farmaceutické lobby ani dnes, dávají na srozuměnou. Osobní svoboda v jejich podání hypertrofuje do podoby tabu, jež vylučuje jakýkoli ohled na společenství, na celek.
Jenže člověk se jako sociálně založený tvor bez ostatních - bez vztahu k nim - neobejde. Jak to tedy udělat, aby se mohl i za pandemie stále cítit sám sebou, netlačený do davu, do nerozlišitelné masy? Aby se jej nezmocňoval pocit, že západní kulturu, k jejímž základům patří hluboký respekt k osobní svobodě jednotlivce, pohlcuje asijský pohled na člověka jako pouhý dílek lidského společenství, nikoli nepodobného organizovanému sociálnímu hmyzu.
Budiž řečeno, že fetišizace já nikdy netvořila hlavní proud západního myšlení. Od antiky až po osvícenství si Evropané lámou hlavu, jak vyvážit roli jedince a celku. Osvícenství sice každému dává stejná lidská práva, o to víc ho ale vrací do společenství, v němž jedině se jako člověk může rozvíjet. Dvacáté století pak lidem dokonce svobodu upírá, když objevuje nevědomí, jež hází s námi všemi a nenápadně řídí naše životy. A když připomíná, že pouze díky druhému může člověk objevit sám sebe, protože druhý je zrcadlem, v němž jedině mám šanci se zahlédnout; dosáhnout představivosti i empatie, která pomáhá pochopit, že to, co jsou teď druzí (třeba trpící na lůžku JIP), mohu být příště já sám.
Když se tedy lidé očkují, projevují tím sociální empatii, nikoli teror, který by útočil na svobodu. Nejde o atak na západní hodnoty, nýbrž o jejich renesanci. Jistěže platí "moje tělo, moje volba", ale platí rovněž, že to tělo není nikdy bezezbytku mé, neboť je vždy do nějaké míry také odrazem těl druhých, v nichž se takříkajíc vidíme.
Zdá se tedy, že tuhý odpor k očkování v posttotalitní části Evropy nezakládá v první řadě dezinformační propaganda či špatná zkušenost obyvatel, ale absence sociální představivosti a vztahu k druhému jako základu svobody. I proto fanatičtí odpůrci protipandemických opatření tak nenávidí ty, kdo ukazují umírající v nemocnicích. Pochopitelně - nechtějí vidět sami sebe.
