Prázdniny se blíží ke svému konci a přípravné období na případnou druhou vlnu koronavirové pandemie vrcholí. Politici, úřady i celá společnost už víceméně vědí, s čím mají tu čest. Lidé si zvykli žít s myšlenkou na nákazu covidem-19, panika opadla a nastoupit by tedy mělo období střízlivého rozlišování, jemného epidemiologického manažování.
Když se do řeky vstupuje podruhé, je zkrátka možné to už dělat s jistou znalostí věci, lépe. Reakce na lokální šíření nákazy během prázdnin bohužel ale nenaznačuje, že bychom toho byli schopni.
Nepoučili jsme se a systém vykazuje pořád stejné strukturální chyby. Místo zdokonalení zase jen improvizace. Opakovaná nejistota v tom, kdo co řídí a kdo a jak má rozhodovat. Překotná rozhodnutí pod tlakem, složitá cesta k funkčnímu testování.
Vláda umí udělat paušální rozhodnutí - třeba zavést preventivní nošení roušek, není už ale schopna pracovat s jemnějšími metodami. Neumí například nastavit ve školách systém, který by byl schopen pružně reagovat na epidemiologickou situaci v duchu chytré karantény tak, aby netrpěla kvalita výuky.
Právě na školství je možné dobře ilustrovat, jak přípravu na každodenní život s covidem podceňujeme. Jako by druhá vlna už ani nemohla přijít.
Dítě a monitor
Ministerstvo školství mělo řadu měsíců na to, aby připravilo legislativní a jiné organizační změny pro nový školní rok. Novela zákona, v níž se mimo jiné usazuje do systému distanční vzdělávání, které v mimořádných případech bude povinné, se dočká parlamentního hlasování jen pár dní před prvním zářím. Bude už tedy jen málo času udělat v návrhu podstatné změny, bez nichž - jak vychází najevo - se neobejdeme, protože úředníci zjevně svůj návrh s učiteli praktiky moc neprobírali.
Ministr Robert Plaga slíbil, že dá každému učiteli počítač, respektive dvacet tisíc na to, aby se přes ten svůj mohl snadno propojit s žáky. Už si ale nevzpomněl na ty, kteří mají k monitirům usedat na druhé straně.
Už v březnu a dubnu se přitom ukázalo, že v Česku je mnoho tisíc dětí, které se k připojení zkrátka nedostanou, protože jejich rodiče nemají na techniku peníze. Krom toho mezi námi žijí desítky tisíc dalších dětí se speciálními potřebami, na něž se v "distanční novele" také nemyslí. Slibuje-li ale české školství integraci žákům, které socioekonomické podmínky a psychologicko-pedagogické souvislosti omezují v přístupu ke vzdělání, nelze na ně v jedné důležité části školského zákona zapomínat.
Ještě na jaře ministerstvo opakovalo, že zákonnou úpravu distančního vzdělávání ani nepotřebujeme, aby záhy zjistilo, že bez změny paragrafů to nepůjde, protože jinak nelze legálně výuku na dálku na dětech a rodičích vymáhat.
Podobně amatérsky teď postupuje i při radách učitelům, jak a kdy by měli nosit roušky. Rozhodnutí nechává prakticky na nich s tím, že problémy se případně budou řešit, až nastanou.
Abychom ale byli spravedliví, dodejme, že stejné problémy mají dnes školské systémy skoro v celé Evropě. Například v některých spolkových zemích sousedního Německa se už vyučuje, a to s podobnou mírou improvizace, jaká čeká od září nás.
Co máme před sebou, tak můžeme už nyní pozorovat za hranicemi: nervozita a zlá krev mezi rodiči, učiteli i politiky. Snad s tím rozdílem, že německé úřady školám přece jen nabídly jasnější rámec. Což platí zejména v případě pravidel pro odmítání výuky ze strany dětí i učitelů: na to, že učitelé z rizikových skupin by také mohli v obavě o své zdraví odmítnout chodit do školy, se v Česku vůbec nemyslí…
Hrůza bez hrůzy
Školství je přitom u nás jen jakýmsi příkladem pars pro toto. Ukázkou toho, jak se dál věci kolem covidu-19 odkládají a protahují. Jak nejasný je přístup vlády k celé situaci - počkáme, uvidíme, co se stane.
V čem je hlavní problém, ukázala tisková konference ministra školství Plagy, na níž byl přítomen i jeho vládní kolega Adam Vojtěch. Oba v jedné chvíli mluvili o "destigmatizaci" nemoci covid-19, protože v různých kolektivech a místech v republice dochází k ostrakizaci lidí, které virus nakazil - a přitom, děl Vojtěch, ta nemoc není žádná katastrofa. Ani půl roku po vypuknutí epidemie tedy nemáme jasno v tom, co můžeme a nemůžeme čekat.
Vláda se rozmachuje rázně, ale většinou ode zdi ke zdi. Nejprve spolu s médii vytvoří obraz obludného zabijáka, kvůli němuž musí hibernovat celá společnost, pak se zase diví tomu, že se lidé nemoci bojí a stigmatizují ty, kterých se už zmocnila. A dojde-li, nedej bože, na praktická pravidla existence s nemocí, neřídí se přijatá opatření uvážlivým politickým rozumem, nýbrž momentální náladou lidu. Ještě v březnu se říkalo, že život po koronaviru už nikdy nebude takový, jaký byl. Pro politiku to evidentně neplatí.
