Když se Karel Janeček z jara pouštěl do boje proti korupci, jistě věděl, že taky nějakou ránu schytá. Ale že půjdou všechny pod pás?

Vlastně se není čemu divit. Kdyby si založil protikorupční fond, rozdal nějaké ty ceny a dal pokoj, chobotnice by mu to odpustila. Jenže on jí pořád šlape po chapadlech. Chce zrušit anonymní akcie, například. Kdyby se mu to podařilo, bylo by to hotové neštěstí pro spoustu lidí.

Teď se zase míchá do zákona o veřejných zakázkách, jimiž tečou miliardy. Dokonce přichází s vlastními návrhy, a to už se nedá tolerovat. A tak, jak práce na zákonu vrcholí, sílí i frekvence útoků. Od drobných špílců až po spiklenecké teorie.

Ta nejzákeřnější praví, že Janeček založil protikorupční fond a vyzval k udávání, aby mohl shromažďovat kompromitující informace o různých lidech a s těmi pak dál pracovat (čti: vydírat). Pomineme-li fakt, že by to bylo v přímém rozporu se vším, co doposud dělal, pořád zbývá otázka, k čemu by mu to bylo. Svůj majetek počítá ve stamilionech a nemá problém prokázat, kde k nim přišel. Kdyby mu šlo o moc, s nimi už by ji dávno měl.

Jiná teorie říká, že celé protikorupční tažení je humbuk, jímž si připravuje vstup do politiky. Že dokonce chystá novou politickou stranu. Ale chtělo by se mu opravdu riskovat, že nenávratně poškodí všechno dobré, co se mu doposud podařilo? Nová strana je důvěryhodná jen do chvíle, než přijde první skandál. A ten přijde vždycky. Strana není firma, kterou lze mít plně pod kontrolou. Tohle si umí spočítat i absolvent základní školy. A matematik Janeček má dvě univerzity.

A kdyby se - ač tomu zatím nic nenasvědčuje - přece jen nechal zlákat a třeba v příštích volbách se objevil na kandidátce už existující partaje?  Proč vlastně ne? Přinejmenším by pořád zbývala jedna jistota: že mu finance na politickou kariéru nesháněl žádný poradce, ale zaplatil si ji ze svého.