Se zločinci obou totalit jsme se sice úplně spravedlivě nevypořádávali, ale o těch smutných časech můžeme svobodně bádat a psát. Ústavní soud ve středu rozhodl, že archivy tajné policie a dalších bezpečnostních složek totalitního režimu zůstanou volně přístupné, jako byly doposud. Je to velmi dobrá zpráva.
Špatnou zprávou se může zdát, že tohle vítězství u Ústavního soudu bylo velmi těsné. Tedy osm ku sedmi (z patnácti ústavních soudců). Přitom zveřejňování a mapování naší totalitní minulosti je dnes už jen téměř jedinou formou vyrovnávání se s ní, protože na tu skutečnou (soudní) spravedlnost česká justice prakticky rezignovala. A s uplývajícím časem už ani pomalu není koho trestat. A nemáme ani muzea totality jako jiné sousední státy, nemáme často ani odpovídající výuku moderních dějin. O to je svobodný přístup k archivům důležitější.
České archivy patří vůbec k těm nejlépe přístupným v Evropě. Přístupnějším například než ty v sousedním Německu. Je to důležitý výdobytek našich polistopadových časů. To, že na přístupné archivy nepřátelé svobody slova budou útočit, se dalo proto očekávat. Ale přiznejme si, nejde jen o svobodu slova, ale také o právo na soukromí. Souboj těchto dvou práv byl předmětem (složitých a zdlouhavých) jednání ústavních soudců a tak ten těsný výsledek nemusíme hodnotit jen jako nebezpečný; prostě někteří upřednostňovali jedno, druzí jiné (právo). Bylo by fér v tom hledat něco víc?
Na počátku byla stížnost
Příběh sporu o volný přístup k archivům StB (a dalším) se vůbec netýkal žádného přelomového případu: jistý člověk, který figuroval v archivech, protože se o něj kdysi zajímala StB, si stěžoval, že jeho spis byl zpřístupněn novinářům; nesouhlasil s tím. Požadoval omezení přístupu k archiváliím bezpečnostních složek, což by vedlo k začernění citlivých a osobních údajů. Materiály by tak v mnoha případech byly prakticky nepoužitelné a archiváři by je ani nestíhali upravovat (čti začerňovat).
Ale dotyčný muž žádal také finanční odškodnění. I když nakonec o něm novináři nic nezveřejnili. Samozřejmě, není to většinový postoj u těch, kteří své jméno najdou někde v útrobách svazků tajné policie: členové Konfederace politických vězňů se od počátku stavěli za otevřené archivy, bez ohledu na to, co si o nich samých kdo přečte. Jejich postoj byl zjednodušeně tento: kdo nemá problém s vlastní minulostí, musí s otevřenými archivy přece souhlasit. Jenže archivy mohou obsahovat opravdu citlivé informace, které nejsou pro všechny. O zdraví, kamarádech, osobních problémech.
Tajné komnaty
Podívejme, jak zdůvodnil své stanovisko předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který s většinovým rozhodnutím svých kolegů nesouhlasil a byl přehlasován: „V dané době, kdy stát zasahoval do všech aspektů života svých občanů, představovaly takto získané údaje jeden z nástrojů potlačování jejich politických či jiných základních práv a svobod. Jakákoliv informace mohla vést k násilí, ke ztrátě svobody, či alespoň citelnému zásahu do osobního života (spočívajícího například ve ztrátě zaměstnání či nemožnosti získat vzdělání), ať už přímo „zájmové“ osoby, či jejích blízkých. Tato represe mohla mít nejrůznější formu a její obětí se mohl stát kdokoliv. Z ní pramenící atmosféra nedůvěry se pak promítala do každodenních mezilidských vztahů. Jakýkoliv projev, byť učiněný v soukromí, se mohl ve svých důsledcích obrátit proti jeho původci.“ Jinými slovy – mnohý z nás má svou tajnou komnatu, kam nikoho nepouští. Tedy ve svobodném světě. V tom totalitním existuje tajná policie, která tam vniká bez ptaní. Co s tím?
A co pak s tím, když se totalitní svět změní ve svobodný a například informace o populární osobnosti se dají zobchodovat? Přišli jste o svou tajnou komnatu, co s tím naděláte? Nic? A je to správné?
Ale pohleďme na to i takto: archivy byly až dosud otevřené. Kdokoli mohl ty tajné komnaty prošmejdit a informace si někde dobře uložit. Kdybychom archivy zavřeli nyní – dali bychom těmto slídičům možnost s nimi exkluzivně „pracovat“. Nebylo by to ještě horší?
Každopádně je jisté, že o mnoha informacích, které byly kdysi kýmsi zaznamenány, dnes ani nevíme. Těch dotčených sporných materiálů je totiž opravdu dost: Archiv bezpečnostních složek má svazky v celkové délce 17 336,71 metru. V dalších českých archivech jsou svazky, kterých by se omezení týkalo, v délce 46 031,77 metru. A jen v Národním archivu, kde jsou uloženy například dokumenty ÚV KSČ, je 13 392,41 metru archivních dokumentů, které by musely projít „začerňovacím procesem“!
Naopak je jisté, že otevřené archivy mají své přínosy: umožňují bádat historikům; spisovatelům a dokumentaristům získávat materiál ke knihám, filmům. Otevřené archivy nabízejí upřesnění a dokreslení mnoha osobních příběhů, dávají samotným pronásledovaným možnost dozvědět se více o tom, proč skončili za mřížemi či bez zaměstnání nebo v emigraci. O tom, jak někdy nátlaku odolávali i neodolávali (to druhé je častější). Přístupné archivy umožnily například policii zahájit celou řadu vyšetřování za pronásledování soukromých zemědělců. Česká policie obvinila už deset lidí kvůli násilné kolektivizaci v padesátých letech; přitom na počátku bylo archivní bádání jednoho soukromého badatele a bývalého politického vězně Oty Stehlíka. Ten začal bezpráví na českých sedlácích mapovat a od něj se k případům dostali policejní vyšetřovatelé. Kdyby mu archivy zavřeli před nosem, možná by té nespravedlnosti bylo zase ještě víc, než je.
Proč tak pozdě
Pozoruhodné vůbec je, že se otázka přístupnosti svazků StB včetně citlivých údajů dostala před Ústavní soud tak pozdě – více než čtvrt století po pádu režimu. Jenže jen u Ústavního soudu ležel případ asi tři roky! Po celou tu dobu byly archivy volně přístupné. Jakou by mělo logiku jejich náhlé zavření po letech čekání?
Opožděný soud nad přístupem k dějinám uloženým v archivech je ovšem v logice zdlouhavého a klopýtavého vypořádávání s českou totalitní minulostí. Zločiny z doby komunismu byly také souzeny podobně zdlouhavě, nebo vůbec, navzdory některým výjimkám. Spravedlnost může být už jen dílčí, nebo žádná. A bude dobře, když mapování i té temné minulosti bude součástí té (dílčí) spravedlnosti.
Tím spíše, že v případě opačného rozhodnutí Ústavního soudu hrozily dokonce absurdní situace: pokud by badatel žádal o materiály nějakého komunistického funkcionáře či představitele tajné policie, musel by mít jeho souhlas, případně archiv by takového bývalého funkcionáře o žádosti informoval. Ten by se tak dozvěděl, kdo se zajímá o jeho minulost, a mohl by v takové žádosti dostat i jméno (s adresou) badatele. Pokud by se zajímal nikoli badatel, ale přímo oběť dotyčného – představte si to sami, že... Není sporu o tom, že objektivní bádání by zase bylo o dost složitější. Možná někdy i nebezpečnější.
Méně státu
Rozhodnutí Ústavního soudu je důležité ještě z jiného důvodu: soudci nepopírají, že zveřejnění některých citlivých údajů ze spisů může ještě dnes opravdu někomu uškodit. Znevýhodnit, dostat do řečí, některé informace mohou snad ještě i dnes zkomplikovat kariéru. Ale sami uznávají, že není starostí státu, aby prostřednictvím svých zaměstnanců – tedy archivářů – nad tím vším bděl. Soudci výslovně uvádějí, že je to na těch druhých v řadě: na badatelích spisovatelích, novinářích, dokumentaristech a všech dalších. Musí s těmi někdy temnými, jindy ožehavými i rozporuplnými informacemi pracovat natolik citlivě a profesionálně, aby nikomu neprávem neublížili. Takže je to vlastně dobrá zpráva: důvěřuje se i těm, kteří nejsou prodlouženou rukou státní správy. A důvěra zavazuje, říká se.
