Za svou pětatřicetiletou lékařskou kariéru jsem pracoval ve třech pražských fakultních nemocnicích. V rámci obecně šířeného narativu o světové úrovni českého zdravotnictví by se člověk mohl domnívat, že tím pádem i svého druhu naprosto špičkových zařízeních. Musím však přiznat, že i přes niterný vztah, který jsem tím především ke dvěma nemocnicím získal, mě nikdy, ale opravdu vůbec nikdy nenapadlo, že by české zdravotnictví mohlo patřit k nejlepším na světě.
Nemyslím tím obětavost a pracovitost mnoha zdravotníků nebo v některých případech opravdu skvělou odbornost. Myslím tím především fungování těchto nemocnic jako celku a poskytování péče zaměřené na komfort pacienta.
Je evidentní, že tento názor většina české politické reprezentace nesdílí a celé dekády se u nás šíří názor přesně opačný. To se ostatně ukázalo i v předvolebním období, kdy se téměř jednotně mluvilo o pozitivech našeho zdravotnického systému.
Nutno však objektivně dodat, že později se největší adept na místo budoucího ministra zdravotnictví, Adam Vojtěch, opakovaně přihlásil k mnoha reformám. Odcházející vládní garnitura tvrdila opak.
Zkusme se podívat na to, kde se podobná pozitivní tvrzení berou a proč jsou opakovaně vydávána za realitu.
Od pocitů k datům
Zkušenosti jsou v této diskusi nejméně objektivním argumentem, a to zvláště v situacích, kdy je člověk sám pacientem. Hlavní roli hrají emoce a především výsledek léčebného procesu. Zpětná vazba příbuzných zemřelých pacientů bývá negativní častěji, než je tomu v případě scénáře "konec dobrý - všechno dobré".
Zkušenosti zdravotníků jsou o kousek objektivnější. Jedná o prostředí, v němž tráví často většinu svého života. Sám jsem díky své práci dost cestoval a mým cílem byla většinou špičková zařízení té které země. Z těch globálně nejvýznamnějších bych jmenoval Spojené státy, Čínu nebo Rusko.
Zdravotnictví každé z těchto zemí má své naprosto specifické problémy, ale pokaždé zde najdete i nemocnice, které jsou naprosto prvotřídní. To znamená, že nejen skvěle vypadají, ale jsou i velmi moderně zařízené a pracují v nich výborní odborníci.
Už tady bych se zastavil a položil si řečnickou otázku: jaká velká česká nemocnice je dnes skutečně moderní?
Obávám se, že jsem viděl prakticky všechny. A mohu docela objektivně tvrdit, že žádná. Aby bylo jasno, nemyslím tím jednu novou kliniku nebo nějaký moderní pavilon, ale skutečně velkou, moderní nemocnici zařízenou ve všech aspektech tak, jak to dnes požadují nároky doporučených postupů evropských odborných společností.
Pokud by u nás člověk narazil na hezkou a moderní nemocnici, pak by to byla některá z těch menších a soukromých. Pokaždé se nakonec ukazuje to samé - stát či kraje dobrými vlastníky prostě nejsou.
V délce dožití zaostáváme
Zkusme se podívat na některé objektivní faktory definující kvalitní zdravotnictví. Není to ani trochu jednoduché, protože Česko naprosto programově podobná data málo měří a naprosto tvrdošíjně šetří i s jejich zveřejňováním.
Začnu tím nejsilnějším, avšak málo specifickým parametrem, jímž je délka dožití či dožití ve zdraví. V obou těchto charakteristikách se podle mého názoru docela přesně odráží, jak si opravdu stojíme.
V délce dožití jsme za evropskými premianty přibližně tři až pět let pozadu, v dožití ve zdraví dělá rozdíl dokonce let deset. Zvlášť ten první z obou jmenovaných parametrů je nejen naprosto klíčový, ale i objektivně měřitelný. A tím pádem nezpochybnitelný. Je odrazem špatného životního stylu, ale zdravotnictví s tím má také co dočinění.
V klíčových diagnózách, jako je krátkodobé přežití po srdečním infarktu nebo mozkové mrtvici, jsme v Evropě lehce podprůměrní.
Podle letošního vyjádření OECD máme v rámci EU přibližně průměrný výskyt rakoviny, avšak nadprůměrnou úmrtnost na tuto skupinu onemocnění.
Zásadní roli v tom hraje nedobrá kvalita screeningu a naprosto nerovnoměrné rozložení komplexní péče o pacienty mezi jednotlivými regiony naší země. Například v Karlovarském kraji se oproti Praze dostala ke správně organizované léčbě jen asi polovina pacientů.
Jsem si dobře vědom, že k popsání všech indikátorů kvality zdravotnictví by byl třeba text o délce stovek stran. Já si zde dovolil velmi subjektivní zkratku, ale ta by měla být především inspirací pro způsob přemýšlení o dané problematice.
Historie plná účelových příběhů
A proč tedy tak často slýcháme o skvělém zdravotnictví, když ono je v jednotlivostech jistě pestré (takže lokálně může být i vynikající), celkově však v EU průměrné?
Nejspíš proto, že historie je prostě plná příběhů, které vyprávějí ti, jimž se hodí. V minulosti tak lidé slýchali o předurčenosti k vládnutí či chudobě, o slastech či strastech posmrtného života nebo jiných nápadech bohatých a mocných. Hlavní poselství těchto sdělení bylo vždy identické - neměňte status quo a řiďte se tím, co jste se právě dozvěděli.
Josef Veselka
Profesor vnitřního lékařství, kardiolog a vědec. Je autorem několika kardiologických učebnic a monografií a dvou stovek odborných článků v zahraničních časopisech. Založil a dvě dekády vedl motolské kardiocentrum. Posledních deset let publikoval své komentáře v Hospodářských novinách a dalších médiích. Napsal několik knih beletrie. V rámci popularizace vědy spoluzaložil a vedl NF Neuron.
Na podobném základě u nás vzniká rozpor žité reality s dlouhými čekacími dobami, s nemožností najít praktického lékaře i specialistu, neznalostí výsledků jednotlivých zdravotnických zařízení, nerovnoměrně rozprostřenou péčí v rámci republiky. Přitom zdravotními pojišťovnami proteče příští rok téměř 600 miliard korun. A to bude přibližně 2,8krát víc, než půjde na naši obranu.
Kromě stabilizovaných penězovodů a ohromných částek rozdělovaných v českém zdravotnictví existuje ještě jeden klíčový důvod. Ti, kteří narativ o světovosti českého zdravotnictví veřejně hlásají, nejsou ve skutečnosti součástí jednorychlostního zdravotního systému. Pro ně neplatí čekací listiny, ale ke svému lékaři se pokaždé dostanou na něčí doporučení a po telefonátu někoho zevnitř "systému", který je pro takto "duální" českou medicínu vytvořen.
Není to sice pohodlné, ale je to zadarmo a svůj účel to nakonec plní. Veřejnosti se předkládá narativ o všeobecné dostupnosti a skvělé kvalitě. Po nikom se tudíž nežádá, aby si připlácel za speciální péči, které se mu ve skutečnosti dostává.
A to jsou, myslím, ty hlavní důvody, proč si u nás místo nutných reforem zdravotního systému už tři dekády vyprávíme nereálný příběh o světovém českém zdravotnictví.
