Epidemiologická čísla a zaplněné jednotky intenzivní péče volají po jediném: přísné uzávěře, aby se vir přestal tak rychle šířit. Jenže ta je prakticky neprůchodná. Vláda i opozice nainvestovaly v minulém týdnu všechen svůj politický kapitál do příslibu razantního uvolnění. Obchody se měly otevřít, školy uvítat alespoň část studentů. Měl to být hmatatelný výsledek divoké hádky o nouzový stav. Jenže plány se hroutí: obchody neotevřou, se školami je to nahnuté, nemocnice nestíhají. V této chvíli zde navíc neexistuje strana, která by hájila rozumný přístup k pandemii a nelibovala si v "odezdikezdismu".
Nejtragičtějším následkem této politické havárie je samozřejmě snížení naděje na úspěšný boj s koronavirem. Podstatný bude ale i politický dopad. Když Tocqueville popisoval předrevoluční Francii, poznamenal, že největší vztek nevyhřezne, když jste na dně, ale až když si to uvědomíte: "Revoluce nepropuká vždy, když se lidu vede čím dál hůř. Daleko častěji dochází k tomu, že lid snáší nejtíživější zákony, aniž si stěžuje a jako by je ani necítil, a násilně je odmítne poté, až se jejich váha zmírní."
V Česku politici zašli ještě dál. Během ostudné pavlačové hádky ve sněmovně nepřestávali opakovat, že tvrdé restrikce už nejsou potřebné. Během pouhých pár dnů ale otočili a dnes prohlašují, že na pořadu dne je jejich zásadní zpřísnění.
Hlasitě si koledují o svého Robespierra.
Andrej XVI. v předrevoluční zemi
Vir je prevít, ale nikdo mu nemůže dávat za vinu, že nás nevaroval. Už během hádky o nouzový stav mezitýdenní počty nakažených rostly. Nikdo soudný nemohl v takové situaci požadovat razantní uvolnění. Ale zvítězila politika. Protože Andrej Babiš chtěl přísné omezení a pohodlnou vystýlku nouzovým stavem, opozice jak Pavlovův pes začala toužit po přesném opaku. Ujal se ničivý příběh, podle nějž restrikce vůbec nefungují, což byla a je lež. Po dohadech vlády, opozice a hejtmanů se nakonec zrodil nebezpečný konsenzus, že se bude rozvolňovat a lidé převezmou větší díl odpovědnosti za své chování. Před týdnem to bylo v této rubrice popsáno jako kvadratura kruhu, a nyní už známe výsledek - kupodivu to nejde.
Vicepremiér Karel Havlíček se v rozvolňovací mánii rozhodl obchodníkům slíbit otevření. Prý tak "lidé uvidí světlo na konci tunelu". Světlo svítilo přesně tři dny, než v pátek vláda rozhodla, že je to naprosto nemožné. A z nadále zavřených malých obchůdků ten vztek přímo sálá i přes zamčené dveře.
Nyní se bojuje o školy. Premiér už prohlásil, že podle něj se třídy 1. března nezaplní. Těžko říct, jestli tuší, s čím si zahrává. Pokud bychom se vrátili k Tocquevillovi, pak to je přesně ten moment, kdy Ludvík XVI. svolává generální stavy a vzbudí vlnu nadšení, kterou už pak není schopen kontrolovat.
České děti jsou z celé Evropy nejdéle zavřené doma, slib postupného otevření škol k 1. březnu se zdál jako poslední přípustná mez. Předseda vlády, hejtmani ani opozice se nemohou divit, že rodiče a studenty epidemiologická čísla nezajímají, chtějí to, co jim bylo velmi jasně slíbeno.
Školy ještě neodepisovat
Revoluční výbuch je tak možná za dveřmi, Česku by v nejhorší chvíli krize ale samozřejmě nepomohl. Jak tedy postupovat dál? Nezodpovědné politické sliby, které vyvolaly obrovská očekávání, prakticky vylučují možnost přejít místo přislíbeného uvolnění k tvrdé uzávěře. Je třeba rychle vybrat maximálně jednu věc, kterou je možné splnit, a ve zbytku naopak zpřísňovat, než se nemocnice aspoň trochu vzpamatují. Upustit papiňák nespokojenosti by mohlo velmi umírněné otevření škol aspoň pro maturanty, ostatní by museli počkat (ano, například k deváťákům je to hodně nespravedlivé).
Především je ale třeba zpřísňovat. To však nemusí znamenat další plošné zákazy. Věci by pomohlo, kdyby se teď sněmovna přestala hádat, jak přesně by se měl nazývat nouzový stav, protože zásadním tématem k debatě je něco jiného. A sice otázka, co vše se dá dělat bez jakékoliv podmínky, co po registraci, co po antigenním testu, co po PCR testu, co po první dávce očkování a co po té druhé.
Ano, takový systém by představoval masivní zásah do občanských práv, protože by vytvořil rovné a rovnější. A právě proto je třeba, aby o něm nejprve zákonodárci intenzivně debatovali. Nic moc jiného nám v tuto chvíli nezbývá, pokud se máme hnout z domu a zároveň nepředstavovat nebezpečí pro každého, koho mineme.
Že je tuto věc třeba urychleně projednat, asi v poslední době nejlépe dokázal nyní nejznámější fanoušek fotbalové Slavie Roman Prymula, který vůbec nechápal, co je špatného na tom, že dělá něco, co ostatní nemohou.
Dokonalá tragédie
Zbytečná ruská ruleta, v níž se hraje o to, kdo přežije a kdo umře, bude v následujících týdnech krutá. Za normálních okolností by se samozřejmě vláda měla okamžitě poroučet. Ale v této chvíli by to byl naprostý omyl, který by jen podpořil revoluční naštvanost ve společnosti, protože výsledek pádu vlády by sotva přinesl úlevu.
V současné sněmovně je totiž stále ANO tak dominantní silou, že ani po případném shození kabinetu by nebylo možné ustavit žádnou záložní většinovou konstelaci, schopnou prosadit si nového premiéra. Ke slovu by se navíc dostal prezident, který si už svou exekutivu bez důvěry nacvičil s Jiřím Rusnokem. Těžko věřit tomu, že by si ji nyní rád nezopakoval s nějakou jinou věrnou hradní figurou. Navíc po nedávném zrušení volebních pravidel Ústavním soudem není ani odpovědné vyvolat předčasné volby, protože za stávajících podmínek nelze přepočítat jejich výsledky na poslanecké mandáty.
Ani tomu nejzarytějšímu odpůrci dezorientovaného Andreje Babiše nezbývá než se modlit, aby se premiér vzpamatoval a začal řídit tuto zemi ne jako svou firmu, ale jako republiku v největším ohrožení za posledních 30 let.
