V neděli se konají volby do bavorského zemského sněmu, které letos zdaleka nemají jen regionální význam. Rozhoduje se v nich o osudu vládnoucí Křesťansko-sociální unie (CSU), takže lze očekávat dopad celoněmecký, ba celoevropský. V českém prostředí současně probíhá diskuse o mnichovské dohodě a druhé republice, tohoto autenticky českého pokusu o vytvoření fašistické diktatury. Dá se mezi dnešním děním v Bavorsku a pamětí Mnichova najít souvislost?
Mnichov jako politická metafora
Mnichov se u nás dávno stal politickou metaforou. V době politického cynismu ale neslouží kritické sebereflexi společnosti, nýbrž afirmativnímu "sjednocování národa". "Mnichovanství", "o nás bez nás", "zlomená páteř národa", "zněl zrady zvon": to všechno jsou prvky "mnichovského komplexu", jak ho brilantně rozebral historik Jan Tesař.
Celoevropský význam výročí spočívá v tom, že nás upomíná na nástup autoritativních pravicových režimů, a to nikoliv jako výsledek vnějšího zásahu Dějin, nýbrž jako plod vlastních tradic. Jistě, měli bychom se vystříhat plytkých historických paralel a nepřenášet pojmy z minulosti na současnost. Ty často slouží jako nadávky v politickém boji. Dějinné jevy jsou sice neopakovatelné, nicméně pomocí jejich rozboru se dobíráme smyslu historických změn a tím lépe vnímáme dějinnost, ba pomíjivost současnosti. Historie má zbystřovat naši politickou intuici.
Dá se mezi dnešním děním v Bavorsku a pamětí Mnichova najít souvislost?
Je proto správné, uvažujeme-li na pozadí historických analogií o "proměně režimu", jak to například činí Jiří Přibáň, když mluví o přechodu od ústavní demokracie k soustavě autoritářského typu. Pomnichovský vývoj roku 1938 skýtá paralelu především v (iluzorní) snaze konzervativní pravice využít radikální fašistické proudy jako nástroj k nastolení autoritářského (ale ne plně fašistického) pořádku. Plán Beranova křídla agrární strany - buď akceptujete naše autoritářství, nebo nastoupí fašističtí řezníci - začal ovšem brzy troskotat: z řetězu puštění fašisté záhy ovládli veřejný prostor, získávajíce širokou podporu ve společnosti. Nejenom ve "spodině", jak nám vnouká mýtus české demokratičnosti.
Druhorepubliková vláda se dostávala pod tlak, jejž sama uvolnila, a musela postupně činit radikálům ústupky, včetně protižidovských opatření. Fašizace zevnitř vyvrcholila měsíc před okupací v programu Strany národní jednoty (v níž byly zastoupeny všechny politické strany s výjimkou sociálních demokratů a komunistů), jenž vyhlásil antisemitské pojetí národa. Nacistická okupace 15. března pak jen zabránila fašizaci české společnosti z vlastních programových zdrojů, jak píše historik Jan Rataj. I tak skýtá zkušenost druhé republiky významnou lekci o tom, jak rychle se poměry mohou změnit.
"Osa ochotných" aneb dějepisná negramotnost
Tato historická paralela má i rozměr evropský, pohlédneme-li na to, jak se dnes krajní pravice, včetně živlů neskrývaně fašistických, postupně dostává na politické výsluní. A kdy vidíme tradiční konzervativce, s jakými obtížemi této výzvě čelí: převzít část radikální rétoriky ve snaze extremisty eliminovat (jako za druhé republiky Beran)? Nebo se vůči nim vymezit a přihlásit se bezvýhradně k demokratickým kořenům? Situace v jednotlivých zemích se liší. Viktor Orbán v Maďarsku převálcoval fašistický Jobbik, ale právě tím, že kompletně převzal, ba ještě vyostřil jeho program. V Itálii, rodné zemi fašismu, se vládní Liga Mattea Salviniho otevřeně hlásí k Mussoliniho dědictví a umírněné konzervativce zcela vyšachovala. Rakouský lidovecký kancléř Sebastian Kurz se snaží držet krajně pravicové Svobodné na uzdě, ale jen za cenu toho, že mnohé prvky jejich ideologie začlenil do vládního programu.
Varovný je přitom rozpad dějinného vědomí, oné zbystřené intuice, o níž byla řeč výše. Příkladem je neblahý pojem "osa ochotných", jehož v souvislosti s bojem proti migraci nedávno použil kancléř Kurz. "Osa" měla kromě Vídně zahrnovat Berlín a Řím, čímž pochopitelně evokovala osu Berlín-Řím-Tokio z třicátých let, tento symbol fašistické agrese. Lehkovážnost, s jakou se evropské konzervativní elity vzdávají pilířů své demokratické identity, je znepokojivá.
Sebevražedné podkuřování extremistům
Na tomto ochrnutí historické paměti v Německu soustavně pracuje krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD): například durynský předák strany Björn Höcke vloni označil berlínský památník holokaustu za "památník hanby". Předseda strany Alexander Gauland prohlásil, že Němci by dnes měli být hrdí na to, co němečtí vojáci vykonali ve dvou světových válkách; jindy zase tvrdil, že nacismus je jen "ptačím trusem" na skvělých německých dějinách. Minulý týden se AfD pokusila uspořádat demonstraci v místě koncentračního tábora Dachau. Je osudovou otázkou, jak umírnění konzervativci na tyto provokace odpoví.
Za těchto okolností se blíží volby v Bavorsku. Tato spolková země je v mnoha ohledech svébytná. Od roku 1957 v ní nepřetržitě vládne CSU, svého druhu státostrana prolínající celou společností. Její hegemonie se dnes ale drolí. Část tradičních, hlavně venkovských voličů přechází k AfD. Slyší na útoky na "establishment", jejž ztělesňuje právě CSU, a na protiuprchlickou propagandu. Migrace je dnes snad opravdu jen zástupným problémem za ty "skutečné", jak tvrdí liberální komentátoři. Jisté ale je, že jazyk nenávisti zapustil v této části společnosti kořeny. Uprchlíci už nejsou, zášť ale zůstala.
Bavorský ministerský předseda Markus Söder, politický elév Edmunda Stoibera, vyzkoušel jako protilátku proti tomuto odlivu všechno možné. Nejdřív zabrnkal na konzervativní strunu a nechal rozvěsit kříže ve školách a úřadech. Když to nezabralo, přeladil na protiuprchlickou notu v domnění, že tak sebere AfD půdu pod nohama. Úspěch se nedostavil. Nakonec se od krajní pravice začal distancovat a označil ji za hrozbu pro demokracii (což měl dělat od začátku). Vyznělo to nevěrohodně.
Tím jsme zpět u našeho druhorepublikového Berana: pokus CSU vyřadit extremisty tím, že sama zčásti převzala jejich rétoriku, se minul účinkem. AfD naopak posílila, její preference se ustálily mezi deseti a patnácti procenty. Zároveň CSU odradila svým protiimigračním harašením jiné části svého voličstva - jednak liberální obyvatele velkých měst, jednak křesťany, kteří se xenofobním štvaním nenechali zaslepit. K odcizení křesťanů přispělo i to, že špičky CSU znevažovaly práci tisíců farníků, kteří se angažovali v pomoci uprchlíkům (ano, toto v Německu skutečně existuje, třebaže se to některým českým prelátům může zdát nepochopitelné).
Nejúčinněji odstrašil umírněné voliče spolkový ministr vnitra a předseda CSU Horst Seehofer kombinací nechutného cynismu a politického kýče, když si ke svým devětašedesátým narozeninám "poblahopřál" tím, že nechal deportovat devětašedesát žadatelů o azyl do Afghánistánu. Söder nezůstal pozadu a pro změnu označil válečné uprchlíky za "azylové turisty".
Těmito s odpuštěním politickými prasečinami by pánové jistě zabodovali v českém kališti, v Bavorsku je to ovšem přijde draho. Podpora CSU nabrala strmý pád a klesla na třiatřicet procent. Jelikož zde tradičně slabá sociální demokracie (SPD) už jen paběrkuje, stanou se hegemonem na levém středu Zelení, kterým průzkumy přisuzují až osmnáct procent. Vyloučit nelze ani vznik koalice od středu do leva (SPD, Zelení, liberální FPD a regionální Svobodní voliči). Je to sice představa fantastická, ale už jen spekulace o ní dokládají, nakolik se poměry v Bavorsku změnily.
CSU - oběť vlastního úspěchu
Nejde totiž jen o bezprostřední reakci na uprchlickou krizi a nespokojenost se spolkovou vládou velké koalice. Odliv podpory CSU je důsledkem dlouhodobého vývoje. Souvisí s prudkou modernizací, kterou Bavorsko prošlo v posledních třech dekádách a kterou CSU sama poháněla. Slogan laptop a kožené kalhoty vyjadřoval plodné spojení inovací a tradice, jež se stalo bavorskou vývozní značkou. Agrární země se proměnila v jeden z nejvyspělejších evropských regionů s vysokou životní úrovní, výkonnou státní správou a nízkou kriminalitou. Bavorský HDP na obyvatele je zhruba třikrát vyšší než český.
Dříve či později ale muselo dojít na lámání chleba - laptop, nebo kožené kalhoty? V celé Evropě sílící štěpení společnosti na kosmopolitní města a tradicionální venkov je v Bavorsku obzvlášť citelný. Navzdory rapidní urbanizaci ještě celá čtvrtina Bavorů žije na venkově. Propast je ale spíš kulturně hodnotová než ekonomická. Z měst prakticky zmizelo tradiční dělnictvo (opora SPD), jež vytlačila metropolitní střední vrstva, reprezentovaná hlavně Zelenými. Ti na jedné straně přebírají sociální a emancipační témata. Na straně druhé jejich vypjatý individualismus a často i arogantní povýšenost zvětšují odstup od manuálně pracujících.
Na venkově sice počet lidí zaměstnaných v zemědělství klesl na minimum, většina venkovanů přešla do průmyslu. Církev stagnuje, kostely jsou poloprázdné. Mentalita ale přitom zůstala tradičně kolektivistická, se silným důrazem na kulturně stejnorodou lokální pospolitost. Globalizace, migrace, zrovnoprávnění menšin - to jsou abstraktní pojmy, s nimiž se obyvatelé venkova neztotožňují. K tomu se přidal značnou měrou oprávněný pocit, že vláda nechala obce během migrační krize na holičkách.
Vzhledem k pokračující modernizaci bavorské společnosti lze čekat další posilování metropolitních liberálů, oslabování umírněného konzervatismu a zabetonování deseti až patnácti procent na krajní pravici. Jde o součást celoevropského úpadku tradičních masových stran, křesťanských a sociálních demokratů, které jsou vymílány jak antagonistickými uskupeními na okrajích, tak novými hnutími v liberálním středu.
Jak tomu čelit? Umírnění v CSU argumentují, že tradičním stranám pomůže věrnost původním principům. CSU by se podle nich měla rozpomenout na svůj název - vrátit se ke křesťanským kořenům a odmítnout byť jen náznaky extremismu. Důraz na křesťanství v roce 1945 znamenal - jak stojí v bavorské ústavě - zavržení režimu "bez Boha, bez svědomí a bez úcty k lidské důstojnosti". A za druhé, pojem unie nevyjadřuje jen spojení obou po staletí znesvářených církví, katolíků a protestantů, nýbrž vůbec myšlenku politického smíru, smysl pro kompromis a hledání společné řeči.
Unie vyjadřuje rovněž oddanost myšlence jednotné Evropy, jak ji ztělesňoval legendární předseda strany Franz-Josef Strauss. Seehoferovo vedení se v obavě z ohrožení zprava tohoto postoje zřeklo, a bylo za to v roce 2014 ztrestáno nejhorším historickým výsledkem v evropských volbách. Bratrovražedný konflikt s CDU kancléřky Merkelové byl osudnou chybou, která možná bude CSU stát nejenom většinu v zemském sněmu, ale možná i vládu samotnou.
Jaké Německo chceme?
Jaké je české stanovisko k tomu všemu? Vyjádřeme to natvrdo, bez ubrousku politické korektnosti: zpovzdálí to vypadá, jakoby českou diskusi o Německu a Evropě ovládla kohorta zakyslých dědků, často emigrantů, kteří dnes a denně plijí do éteru ložiska po desetiletí ukládaného hnisu svých deziluzí (bylo vskutku neuvěřitelné, jak si někteří tito gentlemani pochvalovali řádění neonacistů v Saské Kamenici). Pánbů ať jim dopřeje hlasu, když se považují za tak nepostradatelné. Jako sůl nám ale chybí hlas zcela jiné zkušenosti, hlas mladší generace, těch, kteří přišli na Západ po zhroucení železné opony; těch, kteří neteskní po zasmrádlé idyle sedmdesátých a osmdesátých let, ale vidí v moderním demokratickém Německu, se všemi jeho chybami a konflikty, následováníhodný příklad svobody a blahobytu.
