Slovanská epopej zaměstnává pražské radní už dobrých devadesát let. Od začátku. Alfons Mucha (s mecenášem Charlesem Cranem) ji městu daroval s podmínkou, že „umístí hotové obrazy na vlastní náklady v budově výslovně vystavěné k tomuto účelu“. Jestli to není danajský dar, se řešilo dokonce ještě dřív, než Mucha svá plátna domaloval.
„Již tehdy mělo české umění nějaké pochyby o tom, že by bylo třeba stavěti zvláštní budovu pro dílo, které po stránce umělecké nemůže podati tolik jako po stránce obsahové,“ psal Josef Čapek v Lidových novinách v roce 1928. „Mínilo se tehdy, že malíř, byť i s nejlepšími úmysly, pustil se tu do úkolu, na jaký tak hned výtvarné síly nestačí, a který žádoucího uměleckého užitku nepřinese. Neprotestovala tu snad nějaká umělecká žehravost, ale prosté umělecké svědomí, které se obávalo, že tu neprávem bude hledán projev umění, kde jde více o dobrý úmysl a projev nadšeného slovanského vlastenectví.“ Kam s ní? nazval Čapek svůj sloupek.
Logisticky je na tom město s epopejí úplně stejně jako za první republiky. Neví, zvláštní budovu nemá.
Před Vánoci primátorka Krnáčová pravila, že se rýsuje několik možností, včetně umístění na Výstavišti. Po svátcích se ukázalo, že magistrátní komise doporučila postavit epopejní galerii u magistrály na Těšnově, tam, kde bylo do roku 1985 novorenesanční Denisovo nádraží. Starostka Prahy 3 Hujová vzápětí protestovala, že nejlépe bude epopeji přece u nich, nahoře na Vítkově. Opozice na žižkovské radnici prohlásila, že si starostka akorát chce postavit pomník. A takhle my si tu v Praze žijeme, Mistře. Komu obrazy patří, to teď rozsekne soud, váš vnuk podal žalobu.
Slavjanofilství
Pár slov k samotnému předmětu sporu, o kterém pochybnosti formulované Josefem Čapkem panují dál. Už sám termín „epopej“, jinak používaný pro básnickou skladbu, prozrazuje malířovy vyšší, až nejvyšší ambice. Obrazy z dějin Slovanstva (formátů 405 krát 480 centimetrů a větších) jsou od začátku do konce přetížené patosem a jejich pojetí bylo ve výtvarném umění víceméně pasé ještě v době vzniku (1912–1926).
Muchovo dílo je pozoruhodné spíš po národní a historické než umělecké stránce, tam jde o slepou uličku. Není problém vidět v něm kýč. Že nese status národní kulturní památky, s tím není v rozporu. Je to dokument-monument. Za zhlédnutí rozhodně stojí.
Monumentalita a zásadnost epopeje zjednávají pozornost nejen její výtvarné stránce, ale hlavně obsahovému poselství. Jde o hold Slovanstvu, zobrazení jeho triumfu, zvěčnění jeho odkazu dějinám lidstva. „Duch slovanský“ vítězí.
Je snadné Slovanskou epopej číst jako učebnici dějepisu (a mytologie). Vybízí k tomu. Bohabojní Slované středem historie – to jsme přece my! Jak říká pan prezident: Tahle země je naše. Nikoho jiného.
Jenže české dějiny nejsou jen dějinami Slovanů a třeba bitva na Vítkově (11. obraz epopeje) je z historického hlediska dost problematickým námětem k jejich heroizaci. Epopej se od začátku do konce obrací k Východu, ke slovanským kořenům. Taková byla Muchova umělecká dramaturgie, proti které nelze nic namítat. Ale zároveň svádí k tomu, brát epopej jako „tohle jsou ty naše nejlepší dějiny“, což je s odstupem času ještě spornější než dřív. Se slovanským dubiskem opatrně.
Vybudovat zvláštní galerii, kam by se vodily školní třídy a sjížděli turisté, znamená mimo jiné podpořit takové vyznění epopeje. Posílilo by to její „normotvorný“ význam pro vnímání historie – která je ale na obrazech ve jménu slovanství proškrtaná.
Pochopitelně, Slovanská epopej není žádné podvratné dílo, před kterým by bylo třeba mít se na pozoru a zamykat ho do depozitáře, aby nám nekazilo mládež. Ať se na něj dívá každý, jak chce – jako na národní ikonu, nebo s kritickým odstupem. Vybudování speciálního svatostánku by ale znamenalo „panteonizaci“ epopeje, symbolické umisťování do středu českých dějin. Které se, při vší úctě k nim i Alfonsi Muchovi, otáčely i kolem jiných os. Slovanská na prvním místě, ale daly by se namalovat i trochu jiné epopeje.
Magnet
Hlavní město se nemusí o Slovanskou epopej hrdlit. Pokud by mu ji soud nepřiznal, bylo by jí dobře i na zámku v Moravském Krumlově. Když nebude v metropoli vystavená nepřetržitě a vrátí se sem jednou za čas, bude to o to větší událost.
Muchovo dílo je výjimečné už tím, že podobný národní pomník jiný český výtvarník nezanechal. Jestli chce Praha konečně splnit autorovo přání, budiž, ale není třeba, aby z epopeje dělala novou dominantu a základní kámen národní identity. Josef Čapek to ostatně vystihl: Nastává trampota pro město, které má kvůli tomu nákladně stavěti, a trampota pro umění, které se nechce k této věci hlásiti a bude nadarmo protestovati. Běda, kam s tím? „Nikam se to nevešlo a nevěděli, co a kam s tím,“ řekne jednou průvodčí cizinců, „a tak pro to musili postaviti extra budovu a teď sem na to vodíme cizince.“ – „Ha, zvolá cizinec, to je náramně interesantní! Takovouhle historii jsem ještě nikde neviděl a neslyšel!“
