Ukrajina se nyní potýká se stejným problémem jako hlavní aktéři druhé světové války - s nedostatkem pracovní síly. To téma je tak výživné, že bych mu chtěl příště věnovat víc prostoru. Nyní to ale jen načnu - a to aférou, která aktuálně pobouřila obyvatele Zakarpatí a která problém s nedostatkem Ukrajinců ve výrobě jasně ilustruje. Navíc mu přidává pachuť nevraživosti mezi občany, politiky a podnikateli ve válkou zasažené zemi.
Ve Tjačevském okrese je silná nábytkářská tradice. Sídlí zde několik veleúspěšných výrobců nábytku a spousty úspěšných obchodníků s tímto zbožím. Jednou z firem, které se daří, je společnost Lamella. Ta vznikla v roce 2001, zaměstnává 430 lidí, ale kvůli růstu výroby by jich potřebovala tak 700. Ve firmě je průměrná měsíční mzda 25 tisíc hřiven, což odpovídá přibližně 15 tisícům českých korun. Zaměstnanci mají bezplatně obědy a svoz ze vzdálenosti do 50 kilometrů, případně bezplatné ubytování. Přesto má jejich náborář těžkou práci.
Ukrajinský deník Petra Židka
Již 17 let žiji na Ukrajině, jsem turistickým průvodcem, pomáhal jsem podnikatelům s aktivitami zaměřenými na ukrajinský trh a od začátku bojů pracuji jako válečný kameraman. Bydlím v Zakarpatí, ale pracovně jezdím po celé Ukrajině. A vám budu rád přinášet příběhy země, která se mi stala druhým domovem.
Už před válkou firma nabírala pracovníky na východě země, protože místní raději vyjížděli za lépe placenou prací do EU. Teď problémy gradují. Na část zaměstnanců si firma vyřídila "rezervaci", takže nemohou být mobilizováni. Na 50 pracovníků už ale mobilizováno bylo a slouží v armádě. To, že část z nich byla kvůli zranění demobilizována a k práci se vrátila, potřebu šikovných rukou nepokryje…
Muži, kteří nebojují, se často odmítají nechat oficiálně zaměstnat, protože podmínkou je registrace u TCK (rekrutační středisko). Což, vzhledem k tomu, že část z nich se služby v armádě bojí tak, že téměř nevychází z domu, je požadavek, na který odmítají přistoupit.
Stejně jako za druhé světové války se v Lamelle snaží muže nahradit ženami, ale na některé druhy práce ženy prostě nestačí. Náš výrobce nábytku v Tjačevském okrese se proto rozhodl zaměstnat 160 občanů Bangladéše. Na import zaměstnanců je ovšem potřeba povolení od státu. To, že o ně žádají, oznámil šéf zakarpatské oblastní vojenské administrace, tedy nejvyšší státní úředník v oblasti, na svém telegramovém účtu.
Zpráva způsobila obrovské pozdvižení mezi místními obyvateli. Sociální sítě vybuchly jejich rozhořčením. O problému psaly snad všechny místní i celostátní tiskoviny, tématu se chopili zejména obyvatelé samotného Tjačevského okresu, aktivisté, novináři, blogeři… Argumenty nespokojenců jsou jasné: "Na Zakarpatí není práce, naši lidé za ní musí jezdit do zahraničí!" "Jakmile k nám jednou 'černé' pustíme, už se jich nezbavíme!" Muslimská víra Bangladéšanů tomu nepomohla, ta u nás pod Karpaty není právě populární…
Nedostatek atraktivních pracovních míst je tady problém dlouhodobý, táhne se až do dob staré dobré podunajské monarchie, kdy karpatští horalé jezdili v létě sklízet úrodná pole Panonské nížiny. Není divu, že je to tedy problém citlivý. Jenže upřímně: Ukrajinci na Zakarpatí by volná místa stejně nezaplnili ani v době míru. Ti šikovní a flexibilní si už moc zvykli na evropské platy.
Zlá krev, která vytekla z internetových diskusí, způsobila, že nábytkáře navštívili nejdřív politici z okresu. Pak ti z oblasti. A výsledek je, že firma oficiálně oznámila, že do budoucna počítá se zaměstnáváním pouze občanů Ukrajiny.
