Letos máme bídnou zimu, teplou. Až v lednu konečně napadlo trochu sněhu. V Praze tak pět, možná deset centimetrů? O kalamitě, jakou jsme zažili třeba v roce 2010, nelze mluvit. A přece chodit v metropoli (a předpokládám, že i v mnoha jiných českých městech a obcích) je o zlomení nohy nebo krčku.
Bydlím v hlavním městě na kopci, nedaleko Bílé Hory. Tam je vždycky sněhu víc než dole ve městě, letos však opravdu málo. Přesto najít uklizený chodník dá zabrat. Na většině chodníků, troufám si tvrdit, leží starý i nový sníh, samozřejmě klouže, jakmile se oteplí, promění se v břečku, která klouže ještě víc.
Sněžit začalo prvního ledna. Od té doby, pokud se nemýlím, se u nás objevil jednou kdosi s hrablem a přejel pár chodníků. Velmi rychle, udělal brázdu, do které chodci postupně sníh zase nanosili. Mnoho chodníků zůstalo pod sněhem. Pro zdatného pěšáka je často v Praze problém, aby sebou nesekl. Pro staré lidi je lepší nevycházet.
Nejenže se neuklízejí, nebo málo uklízejí chodníky, ale dokonce ani schody. Kupříkladu v Břevnově ty, které vedou z kopce ke stanici U Kaštanu. Mají dvě části, v obou je vyšlapaná úzká cestička tak pro jednu až dvě podrážky. O zabití. Levá část schodů je určena pro kočárky. Vsadím se, že by ji s kočárkem nesjel ani Ondřej Bank.
V pondělí jsem šel po Václavském náměstí: na hladkých dlaždičkách břečka, kluzko jak na hokejovém hřišti. To samé Vinohradská třída. Takhle se dá vesele a zřejmě takřka nekonečně pokračovat.
Proč chodníky nikdo neuklízí (ne všechny, mnoho majitelů domů se o ně dál dobrovolně stará), je známá věc. V dubnu 2009 začala platit novela zákona o pozemních komunikacích, v níž zákonodárce určil: „Vlastník dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku odpovídá za škody.“ Pěkné. Ale tím to haslo.
Anabáze pod povrchem chodníku
Vlastníkem je ve většině případů obec. A obce už daly od roku 2009 jasně najevo, že nestíhají, že na úklid nemají peníze atd. Jinými slovy, občane, smiř se s tím, že stát na to kašle. Buď si sníh a led ukliď sám, nebo si kup na boty nesmeky. Prostě se chovej jako pravý dospělý, který na stát ze zkušenosti nespoléhá.
Je to taková stará česká klasika. Odpovědnost nese stát (obec), ale neplní si ji. Dovede totiž mnohem lépe zdržovat, buzerovat, komplikovat než se o něco starat.
Paradoxní je, že v jiných případech se postupuje opačně. Příklad: vodovodní přípojka k domu. Donedávna za ni odpovídal majitel domu pouze na svém pozemku. Celkem logicky. Zhruba před dvěma lety se to změnilo, dnes majitel domu nebo pozemku odpovídá za vodovodní přípojku až k řadu! Tedy i v místech, o kterých ani náhodou nerozhoduje.
Znám to důvěrně. Bydlím v domě starším osmdesáti let. Přípojku máme původní. Shnila, předloni praskla. Vodárny to neuznaly jako havárii. Museli jsme tedy žádat úřady o povolení přípojku pod obecním chodníkem (zde je ta souvislost) a pod obecní silnicí vyměnit. Běžný smrtelník si nedovede představit, co je to za neskutečný opruz. Vyběhat povolení? Na rok.
Takže chodník na povrchu patří obci, a nestará se o něj. Přípojka pod chodníkem a pod silnicí patří mně, což vede k tomu, že mě stát neskutečně otravuje, hází mi klacky pod nohy. Odtud vzniká neodbytný pocit, že v Česku „stát“ sám sebe ve vztahu k občanovi vnímá jako trapiče, škůdce a zlovolníka. Zároveň však pro něj ani náhodou neplatí, že sám by své povinnosti měl plnit.
O zákon, který vložil odpovědnost za úklid sněhu na majitele chodníku, se zasloužil senátor a primátor Teplic za ODS Jaroslav Kubera. V prosinci 2010 v Radiofóru pravil: „... já jsem nikdy nenavrhoval, že neplatí povinnost uklízet. Já jsem neřešil, jaká povinnost platí, já jsem řešil to, kdo je odpovědný za schůdnost chodníku.“
Krása. Jaroslav Kubera "vysvětlil", že nerušil povinnost uklízet, řešil jen odpovědnost za chodník. Takže ta odpovědnost ho zamete? Posype škvárou? Odseká led? Zatím jí to moc nejde.
