Jenže bez kontextu není žádná informace kompletní.
Taková zpráva je jen prázdným výkřikem, a to platí zvlášť pro mladé čtenáře, diváky a posluchače, kteří o době tzv. normalizace nevědí vůbec nic.
Dovolte mi v úvodu druhého pokračování připomenout jeden obraz z doby tzv. normalizace, na který jsem se mohl dívat dlouhou dobu v Praze Dejvicích, kde jsem do roku 1978 bydlel.
Na třídě Jugoslávských partyzánů, kousek od kulatého náměstí, bylo řeznictví, v němž vedoucí prodejny vždycky, když bylo třeba, vystavil mezi konzervy s paštikami a prasečí hlavou s citrónem v hubě heslo Se sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak.
Barvy, které nebarvily
Vůbec o tom heslu nepřemýšlel a ani mu nevěřil. Nejspíš ho vůbec nezajímalo.
Maximálně, jak kdysi připomněl Václav Havel na případě svého zelináře, který vystavoval zase heslo Proletáři všech zemí, spojte se, jen signalizoval vrchnosti svou ochotu se přizpůsobit a poslouchat. Režim mému řezníkovi zase za to dovolil své zákazníky přiměřeně okrádat a jezdit volvem, o kterém věděl, že by si na něj z platu nemohl nikdy vydělat.
A kousek od jeho zaparkovaného krémového auta před řeznictvím bylo na rohu kulatého náměstí slepé průčelí domu, jehož nová a nekvalitní omítka inzerující podnik Barvy a laky opadávala, a za ní na nás pomrkávala obrovská Baťova lesknoucí se hnědá polobotka.
Vynucená hloupost vystaveného hesla byla najednou vystavena konkurenci spolehlivého švédského auta značky Volvo a dobře provedené reklamy z první republiky na kvalitní boty firmy Baťa a v té konkurenci nemělo heslo šanci obstát. Umělý svět po druhém puči či tzv. normalizaci už byl jen vypůjčenou ošoupanou kulisou z divadelního fundusu.
A protože ani propagandisté tomu heslu nemohli věřit, za původní slogan už snad jen kvůli tomu, aby ubezpečovali sami sebe, dodali: a nikdy jinak. Kdybych se jich zeptal na důvod, odpověděli by nejspíš dobovým rčením: Co naděláš, dětma nezatopíš, a to tak, že fest. Přirozený jazyk pečetil absurditu stejnými ústy a bez uzardění.
Zatímco řezníkovi a zelináři stačilo, když v pravidelných předepsaných intervalech hesla vystrkoval na předem určená místa, od zaměstnanců státního aparátu se podle hierarchie požadovalo víc a svou loajalitu museli prokazovat rituální ochotou, při níž byli nuceni k nějakému druhu okázalejšího sebeponížení.
Před komisí
Začalo to tím, že brzy po okupaci Československa musel každý takový člověk před prověrkovou komisí říci, že nešlo o vpád cizích vojsk, tedy okupaci, ale o bratrskou pomoc, s kterou bez výhrad souhlasí.
Průběh tohoto sebezničujícího rituálu pošlapávající duše, čest a slovo zaměstnanců měl v různých institucích různé formy, ale i když v některých výjimečných případech, příšla-li před komisi již trochu vyzrálejší a pevnější osobnost, se členové komise ze studu raději z místnosti vytratili a nechali výkon ponížení jen na předsedovi. Ten si pak s dotyčným povídal třeba jen o fotbale, jenže už pouhá účast a vstup do prověřovací místnosti byl svým způsobem odporným ponížením a signalizoval ochotu se přizpůsobit.
V Bratislavě jsem osobně zažil šéfa prověřovací komise v nakladatelství Mladá léta, který den před prověrkami obcházel redaktory, na kterých mu záleželo a instruoval je, jak se mají chovat, aby je nemusel propustit z práce.
Říkal jim, klopte oči a mlčte, to mně stačí. Rituál byl ale dodržen a snižoval lidské sebevědomí a účastníky ponižoval. Lidé si sami sebe přestávali vážit. Věděli, že tímto krokem podali ruku čertu, který příště bude od nich vyžadovat víc (třeba udávat kolegy, spolupracovat s StB). A taky vyžadoval. Nemýlili se, a díky tomu začali sami sebou opovrhovat.
Aby si lidé s plnou odpovědností neuvědomovali, co se to vlastně s nimi děje, musela moc v tzv. znormalizované společnosti poškodit veškeré nástroje sloužící k sebeuvědomování, k sebereflexi, tedy především kulturu. Kultura je jeden ze základních nástrojů sebeuvědomnění sebe sama, otevírá cesty k pravdě, a proto musela být jako jedna z prvních znásilněna a proměněna ve sterilní službu vládnoucí vyčpělé ideologie.
Zakázaná slova, zakázaní autoři
Do redakcí týdně a někdy ještě častěji chodily příkazy, o čem se nesmí psát a jaká slova se nesmějí používat: místo okupace se muselo používat sousloví bratrská pomoc pěti spřátelených armád, místo okupační armáda se mělo psát o dočasně umístěné armádě a z lidí pečujících o přesný jazyk se stali zaprodanci imperialismu. Prostor pro autentickou reflexi se neuvěřitelnou rychlostí zmenšoval a z tohoto sebezničujícího prostředí nebylo skoro úniku. Proto některým lidem ani spolupráce s StB už nepřipadala až tak zlá. Byla v řádu jiných krutostí, s kterými se setkávali každý den.
Po výpovědi z Mladého světa (ÚV SSM mě neschválilo do funkce redaktora) jsem díky stínovému řediteli nakladatelství Albatros, básníku a překladateli Ladislavu Fikarovi, který ač byl otcem nové filmové vlny a zasloužil se o slušný ediční plán nakladatrelství Československý spisovatel, nesměl už mít v roce 1970 ani vizitku na dveřích, nastoupil s úlevou do tohoto podniku. Bohužel mé vydechnutí trvalo jen krátce.
První práce, kterou jsem musel vykonat, spočívala v likvidování titulů, které z ideologických důvodů byly vyřazeny z edičních plánů. Stal jsem se sám nástrojem tzv. normalizace. Spoluzabraňoval jsem vydání titulů, které byly evidentně kvalitnější než ty, které se pak dávaly do výroby, pokud nešlo o klasiky. Stal jsem se spolupachatelem.
Připomeňme, že v té době stovky spisovatelů a novinářů nesměly publikovat a vykonávat své povolání, desítky časopisů byly zakázány, výstavní politika byla ostře kontrolována stejně jako repertoárová praxe v divadlech či ve filmových ateliérech a hlavně byla zcela přetrhána komunikace s okolním světem, která se zejména v druhé půlce šedesátých let začala čile rozvíjet. Mnohdy mohla ještě navazovat na osobní styky z doby před rokem 1948. Skutečná kultura se přestěhovala do podzemí, do samizdatových edic, uměleckých ateliérů, kde se konaly neoficiální výstavy a do emigrace, kde vznikla exilová nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých v Torontu, Index Adolfa Müllera a Bedřicha Uttitze v Kolíně nad Rýnem, Konfrontace Petra Paška v Zurychu, Rozmluvy Alexandra Tomského v Londýně a řada dalších.
Zatykač na kulturu
V Československu byla sebereflexe zakázaná, a to se tzv. normalizaci podařilo poprvé od dob národního obrození, jak podotkl tehdy Václav Havel. Dr.Gustáv Husák and company vystavil "zatykač na kulturu". Evropa hovořila o Biafře ducha.
Vrátíme-li se k dopisu Václava Havla Dr.Gustávu Husákovi z 8. dubna 1975, najdeme tam tuto otázku: K jak hluboké zítřejší duchovní a mravní impotenci národa povede dnešní kastrace jeho kultury?
Pan Václav Havel tehdy napsal: Obávám se, že zhoubné společenské následky tu o mnoho let přežijí konkrétní politické zájmy, jež je vyvolaly.
Bohužel, slova autora se potvrdila, důkladné sebereflexi jsme se ještě ani po sedmnácti letech, které uplynuly od zhroucení se totalitního systému, znovu nenaučili. Vláda tzv. nenormality nás tak hluboce poničila, že dodnes nejsme schopní vytvářet sebeobranné struktury, které by soustavně ukazovaly na to, jak jsme poškození.
Západ se díky nepřetrhané historické kontinuitě, která neporušila sociální strukturu obyvatelstva, umí účinněji proti podobným tendencím bránit a vzdoruje. Slova společnost a národ přestala být u nás synonymy. Národ, jako pospolitost s pamětí, se v počtu jen několika set lidí, přestěhoval do ilegality a společnost se začala tvářit, že paměť nemá až ji skoro ztratila. Každý žil jen sám pro sebe, maximálně pro svou rodinu. Výchova k zodpovědnosti za vyšší celek se z naší komunity málem vytratila. Román jako zvláštní optický nástroj, jak napsal Milan Kundera, který spisovatel nabízí čtenáři, aby mu umožnil objevit to, co by jinak sám v sobě nikdy neuviděl, byl oficiálně zakázán.
Slovník doby
Schopnost odporu proti nebezpečným deformacím jsme skoro úplně ztratili. Abychom ji znovu nabyli, budeme muset nejprve pojmenovat přesně kořeny naší neschopnosti a třeba právě o zmíněné tzv. normalizaci začít hovořit přesněji jako o vládě nenormality a nepřebírat maskovací slovník tehdejší doby.
Každá sebereflexe musí začít u přesného pojmenování, tedy u slov, která si musíme osvojit v jejich původním významu. I slovo nomenklatura, které dle slovníku cizích slov představovalo výčet funkcí, které podléhaly schválení stranickými orgány, mělo původně jiný význam a evidentně přesnější. Mělo totiž předchůdce ve slově nomenklátor, což byl římský otrok, který ohlašoval pánovi při procházce jména význačných kolemjdoucích osob. Nomenklátor z doby vládnoucí nenormality byl otrokem cizí mocnosti, který ohlašoval biřicům jména význačných osob, kterým měla být omezena svoboda.
Asi bychom měli opět zavést funkci žreců, obětních kněží, kteří měli výsadu přesného pojmenování. Místo bolestivé sebereflexe, která pracuje s přesnými slovy a kontextem, jsme se uchýlili jen ke snadnému voajérství.
Asi bychom měli zakřičet s Gombrowitzem: Pro Českou republiku může učinit něco hodnotného jen ten Čech, který se postaví proti "českosti" a je s to otřást naším tíživým dědictvím. Teprve pak zahlédneme minulost a i různá selhání nově, osvobozujícně a uvědomit si jakou zrůdnou organizací StB byla. Všchni ostatní byli jen oběti nebo potenciálními oběťmi. Potrestaný by měl být jen ten, komu lze dokázat, že kvůli svým výhodám poškozoval životy druhých. To nikdo dělat nemusel.
Autor je novinář a spisovatel
