Když přicházíte na exponované politicko-manažerské místo, můžete svou motivaci demonstrovat různými způsoby: Můžete poukazovat na své úspěchy v minulosti. Můžete představovat své vize. Ale nejhloupější způsob je vypočítávat, jak mnoho hodin denně pracujete a že tuto nadmíru budete vyžadovat i po svých podřízených.
"Požádala jsem úředníky na ministerstvu, aby zrušili dovolené," hlásí nová ministryně Marie Benešová. A ministr Karel Havlíček trumfuje: "Pracuji šestnáct hodin denně a ‚jedu‘ i o víkendu." Do kapsy pak všechny strká premiér Babiš, který odhaduje své tempo na osmnáct hodin denně, o víkendu osm. A nejedná se pouze o současné politiky - expremiér Špidla začínal úřadovat v šest a to vyžadoval i po svých spolupracovnících. Budou-li nebo nebudou-li kolegové vyspaní, je zjevně jedno. Hlavně, když se rube.
Nezáleží na tom, nakolik se u uvedených politiků jedná o objektivní údaj a nakolik o stylizaci. Protože o úrovni přemýšlení ohledně duševní práce svědčí pouze fakt, že podobné věty považují za něco, čím se vyplatí chlubit a co jim získá důvěru a ohlas.
Neuvědomují si přitom, jak anachronický obraz vytvářejí. Jejich snaha o budování pozitivní image je na úrovni kamarádského pokuřování v kanceláři nebo rozlévání kořalky z šuplíku. Z dnešního pohledu je to škodlivý pracovní folklór 20. století.
Přepracovaný manažer i politik dělá chyby
Duševní práce není výroba na páse a její produktivitu nemůžeme měřit počtem bezvadných a vadných výrobků. "Více" u ní neznamená nutně kvalitněji. A pokud toto "více" roste nad přiměřenou míru, přináší to dokonce zásadní riziko.
A nehovořím teď pouze o individuálních důsledcích: o vyhoření, zdravotních komplikacích nebo dokonce smrti následkem přepracování, což dnes není zdaleka neběžná situace: v Japonsku mají pro smrt přepracováním dokonce vlastní slovo: karóši.
Hovořím o kvalitě práce. O způsobu, jakým přepracovaný člověk (ne)dokáže věnovat pozornost, jakým se znekvalitňuje jeho úsudek, myšlení, emoční regulace. Psychologové nám mohou ukázat stovky studií vlivu únavy na mentální procesy. A tyto důsledky se neukazují jen v jejich laboratořích. Jsou to konkrétní špatná rozhodnutí na pracovišti, opomenutí důležitých faktů, neschopnost promyslet důsledek, nevhodný způsob chování k podřízeným i klientům, které se následkem chronické přepracovanosti mění.
Jistě víte, jak "optimálně" fungujete s dlouhodobým nevyspáním nebo těžkou kocovinou. Přepracovaní lidé se z mentálního hlediska nenacházejí v odlišném stavu.
Kdo pracuje špatně, musí pracovat hodně
Pracuje-li někdo hodně, neznamená to jistě, že pracuje s radostí nebo proto, že je do práce extrémně motivovaný. Možná je prostě neorganizovaný nebo neefektivní. Stará škodovka dojede do cíle později než nový vůz. Cesta jí trvá déle. Neznamená to ovšem, že je kvůli tomu produktivnější, právě naopak.
Mozek nemá čidla duševní únavy: Když pooráte brázdu, bolí vás svaly natolik, že si na konci řádky prostě odpočinete. V duševní práci ale žádná podobná bezprostřední zpětná vazba vyčerpání nefunguje a riziko opakovaného neúměrného přetažení je tak nasnadě. Hlavně u přemotivovaných zaměstnanců a pod tvrdými šéfy.
Všichni mor nekonečného natahování času známe: zbytečně dlouhá jednání, zatěžování se vnitřní byrokracií, nekonečné e-maily. Na individuální úrovni však stejně působí neschopnost organizovat si úkoly, být stručný, opustit vlastní perfekcionismus, odložit to, co není nutné. To jsou osobní kompetence, které ne každý manažer má. To vše prodlužuje pracovní čas - nejen konkrétního zaměstnance, ale i všech jeho kolegů. O skutečné kvalitě práce to neříká nic - nebo alespoň nic pozitivního.
Zaměstnanci, kteří pracují výrazně dlouho, zůstávají v práci po pracovní době nebo po ní pracují příliš doma, by neměli být chváleni jako vzor. Měli by sklidit zájem nadřízených z opačného důvodu: aby se naučili zdravějším způsobům práce, které méně zatíží je samotné, ale v jasně viditelném důsledku také jejich kolegy a celou firmu. Ano, pokud sedíte v kanceláři ještě v sedm hodin večer, možná by měli vaši kolegové pozvedat oči stejně, jako kdyby z vás byl cítit alkohol - máte totiž možná našlápnuto k podobné závislosti.
Každá závislost může být podmíněna zvenčí
Závislost nemusí vzniknout jen následkem nesprávné motivace nebo rozhodnutí. Může se jednat o výrazně vnějškově ovlivněný způsob chování. Když se rodiče obávali, že jejich děti zkazí špatná "parta", měli pravdu - nebylo to rozhodnutí Pepíčka, sednout si poprvé do hospody, šel tam stokrát s partou a brzy z něj byl alkoholik už i bez party.
Podobně může workoholismus a nesprávný přístup k práci vzniknout důsledkem nezdravého modelu na pracovišti. Přání šéfa nebo nevyjádřené představy, co se "může" a "nemůže" vytvářejí standardy, které jako zaměstnanci vědomě i nevědomě napodobujeme. A jsme u politiků, kteří "žádají zaměstnance o odvolání dovolených" jen proto, že nastoupili do funkce, a nenápadně svými prohlášeními demonstrují, že kdo nedá šestnáctku, ten nemá na povýšení.
Podněcovat zaměstnance k nadměrnému výkonu je z hlediska manažerského vedení stejně škodlivé jako vést je k jakémukoli jinému škodlivému chování (riskování, přetěžování, nedodržování zákonů…). Budovat ve firmě (v práci) psychologické prostředí s takovými hodnotami je krátkozraké. Patřilo k hrdé verbální tradici zaměstnanců velkých konzultantských firem, že pyšně hovořili o enormním pracovním nasazení a dvouciferném počtu denních odpracovaných hodin. Nebezpečné je na tom především to, že se jednalo o atmosféru firem, které radí jiným firmám, jak mají fungovat… Věřme, že tomu tak už není.
Velkou zahradu poryjete jedině tak, že nebudete spěchat
Autor jedné knihy vypráví, že když potřeboval porýt zahradu, najal si na pomoc starého souseda, rolníka. Na začátku měl pochybnosti, zda mu stařičký zemědělec bude k užitku, když viděl jeho pomalé tempo a rozvláčné pohyby. A starý pán byl skutečně brzy pozadu oproti mladičkému autorovi, aktivně se ohánějícímu rýčem. Po dvou hodinách práce se však výkon vyrovnal. A když k polednímu zemdlelý mladík odhodil rýč vyčerpáním, soused ještě několik hodin v práci svým pomalým, rozvláčným tempem pokračoval. Poselství příběhu je nám všem asi jasné.
Jedině přiměřenost a pravidelný pracovní rytmus vede k dlouhodobým výkonům. Existuje mnoho exponovaných duševních profesí, ve kterých nelze pracovat osm hodin denně a nesmíme to po sobě požadovat jenom proto, že jsme před sto lety tuto dobu nastavili jako denní standard pro manuální profese. Je snad dirigent, který má za sebou dvouhodinový koncert a potom jde "už" domů, líný?
Následky nadměrné pracovní zátěže nejsou individuální, ale firemní a společenské
Jedině přiměřené tempo může přinést vnitřní pracovní spokojenost, prevenci nadměrného stresu a všech jeho důsledků. Vyhoření a psychosomatické důsledky chronického stresu se v současné době šíří jako epidemie a přinášejí s sebou zásadní ekonomické náklady - nejen na zdravotní a sociální systém.
Mozek nemá čidla duševní únavy: Když pooráte brázdu, bolí vás svaly natolik, že si na konci řádky prostě odpočinete. V duševní práci ale žádná podobná bezprostřední zpětná vazba vyčerpání nefunguje a riziko opakovaného neúměrného přetažení je tak nasnadě. Hlavně u přemotivovaných zaměstnanců a pod tvrdými šéfy.
Na firemní úrovni taková strategie přináší zvýšené náklady - kvůli neefektivní práci vystresovaných a demotivovaných zaměstnanců, na nemocenskou, na náhradu pracovních pozic za ty, kteří z práce kvůli vyhoření nebo nespokojenosti odešli. Odhaduje se, že jen celkové náklady na nahrazení jednoho zaměstnance stojí firmu jeho jedno- až dvouletý plat. Přesně toto jsou náklady, které vytvářejí manažeři svým důrazem (modelem, příkladem) na extrémní "pracovní výkon" a rušení dovolených. Chlubení se nadměrným "počtem hodin" tak není jen hloupé, je i společensky a firemně nezodpovědné.
Efektivita se neměří počtem hodin na lístku z píchačky, ale skutečnou kvalitou, kterou duševní pracovník vytvoří. Nezměníme-li náš model a naše očekávání ohledně stachanovských výkonů v mentálních profesích, nezmění se ani důsledky našich zlozvyků: Mnohá rozhodnutí a aktivity vykonané následkem chronické únavy budou i nadále tak nekvalitní, že by bylo nejen z hlediska produktivity práce, ale i obecného dobra daleko přínosnější, pokud by nebyly vykonány vůbec. A to platí na jakékoli úrovni duševní práce, politiku nevyjímaje.
