Vláda Petra Fialy bude jmenována i s ministrem zahraničí Janem Lipavským. Prezident Miloš Zeman ustoupil a kompetenční žaloby se nedočkáme. Můžeme si oddechnout už proto, že spor obou mužů na ni od samého počátku nebyl ani trochu zralý. Jde o institut, který má řešit nejasnosti ohledně mocenských rolí, což ale nebyl případ, který jsme sledovali. Miloš Zeman zcela zjevně porušoval 68. článek ústavy, který říká, že prezident jmenuje ministry na návrh premiéra.
Hlava státu přesto plánovala "zamáznout" nominaci Jana Lipavského do čela Černínského paláce, protože měl odlišné politické názory a v prezidentových očích i nedostatečné vzdělání. Nic z toho ovšem nepředstavuje ústavní překážku k výkonu ministerské funkce, což může dosvědčit například středoškolák Jan Hamáček.
Pokud bychom se odpoutali od momentální politické reality, pak by byl nejpřiléhavější řešení situace nabízel 65. odstavec základního zákona, který zbavuje prezidenta pravomocí pro hrubé porušení ústavy. Nic jiného Hrad opravdu nedělal.
Jenže nežijeme ve vzduchoprázdnu. Bylo by potřeba získat souhlas tří pětin senátorů i poslanců, aby takové podání mohlo putovat před konstituční tribunál. V současné sněmovně by se to nepodařilo, Petr Fiala tedy bral zavděk náhradním řešením. Plánoval přistoupit na jmenování okleštěné vlády bez Lipavského a souběžně připravoval kompetenční žalobou. I to na změnu postoje Pražského hradu nakonec stačilo.
Mnoho hradních kritiků tento vývoj těší, protože imperiální prezident dostal po zásluze za uši. Bohužel se tím ale z hlediska budoucnosti mnoho nevyřešilo. Brzo se jistě dočkáme dalších konfliktů a dosavadní zákulisní přetahovaná o ministry má potenciál změnit se do budoucna v urputné hokynaření o jméno designovaného premiéra.
Od chvíle, kdy musela konstituce strávit paragrafy o přímé volbě hlavy státu, lítá postava prezidenta ve zdejším ústavním pořádku jako pověstná nudle v bandě.
30 let utajovaných bojů
Zemanovi odpůrci spor o Lipavského interpretují převážně jako příběh o zlém prezidentovi, který se pomátl a přestal respektovat knihu, na kterou přísahal. To je ovšem tak trochu vyprávěním ságy od prostředka.
Co se vytváření i odvolávání kabinetů týká, disponuje Česko třicetiletou historií střetů mezi prezidenty a premiéry. Současná hlava státu s tím opravdu nezačala. Jen celou tu letitou politickou hru dovedla k naprostému extrému. A nyní vlastně i zničila, protože rozbořila její základy. Prezident totiž formálně nad výběrem ministerské ekipy nemá žádnou moc, proto dosavadní hlavy státu tlačily nejrůznějším způsobem v zákulisí - a sem tam i slavily úspěch. Zeman se teď ovšem rovnou nechal slyšet, že přes jedno navrhované jméno "nejede vlak". Tím vyhodil do povětří třicet let budovanou mostní konstrukci, neboť Petr Fiala ztratil možnost předstírat, že případné změny v kabinetu jsou jeho záměrem.
V minulosti tomu bývalo jinak. Vzpomeňme si na rok 1998, kdy se Václav Havel vzpěčoval vůči ministerským kandidátům Václavu Grulichovi a Janu Kavanovi, když mu jejich jména přinesl premiér Zeman, tehdy ještě vybavený úplně opačnou sadou názorů než dnes.
Hladce se nerodila ani druhá vláda Mirka Topolánka. Prezident Václav Klaus s jejím jmenováním dlouho (a dosud nejdéle) otálel, protože se nemohl smířit se stěhováním knížete Schwarzenberga do Černínského paláce.
Ani v jednom případě si nakonec hlava státu nedokázala prosadit svou, což by mohlo vyvolávat dojem, že v této věci hráli premiéři prim až do nástupu submisivního Andreje Babiše. Jenže když ve Strakově akademii pobýval Petr Nečas, podařilo se Václavu Klausovi udržet v křesle ministra školství zcela nekompetentního Josefa Dobeše. Z expremiéra Bohuslava Sobotky se zase nyní sice stal notně opožděný bojovník proti Zemanovu expanzivnímu vlivu, sám ale hradnímu pánovi dovolil, aby o ministerské křeslo připravil Tomáše Prouzu.
Prezidentská snaha vykrást předsedovi vlády pravomoci v Česku opravdu neudeřila jako blesk z čistého nebe. Pokud bychom ovšem nyní kompetenční žalobou z prezidenta udělali pouhého notáře premiérova ministerského výběru, připravili bychom se jedním dechem i o možnost, že by v ústavním systému mohl hrát stabilizační roli. V době, kdy nejvyšší úřad zasedl Miloš Zeman, taková představa nepochybně vyžaduje notnou dávku fantazie. Historie ale nabízí příklady, kdy hlava státu mohla díky volnějšímu poli působnosti opravdu posunout kupředu jinak zaseklou situaci.
Třeba Václav Havel po pádu druhé Klausovy vlády inicioval kabinet Josefa Tošovského, který pak získal důvěru sněmovny a přivedl zemi k předčasným volbám. Václav Klaus zase tak dlouho odmítal přijmout demise ministrů, které mu přinesl Stanislav Gross, až musel skandálem obtížený předseda vlády skončit sám.
Čas na změnu
Je dobře, že Petr Fiala nyní vyhrál. Česko nadále zůstává tím, za co se prohlašuje: parlamentní republikou. Zápas o její podobu ovšem nekončí.
Stačí si představit, jak asi napříště budou prezidenti postupovat při výběru designovaného premiéra. Své sady ministerských požadavků a výhrad nepochybně vznesou ještě před jeho jmenováním. A země bude zase tam, kde byla dosud.
Má-li se situace hnout z místa, neobejde se republika ještě před nástupem Zemanova následovníka bez přesnějšího vymezení prezidentských pravomocí. Džina přímé volby už asi zpět do lahve nikdo vrátit nedokáže, tím spíše je ale třeba hlavě státu zřetelně nalinkovat kurt.
Základní úpravou, která by konečně přispěla k proměně hradního císaře v republikánského prezidenta, je omezení jeho možnosti jmenovat premiéra na jeden pokus ze současných dvou. Další, ať drží v parlamentní republice centrum její moci - sněmovna. Zpřesnit by se měly i další prezidentské kompetence.
S vyřešením pře o Lipavského nejsme na konci. Ba ani na začátku konce. Maximálně tak na konci začátku jednoho příliš dlouho přehlíženého ústavního problému, jak do české ústavy konečně už správně vepsat prezidenta parlamentní republiky.
