Jedinou věcí, které se musíme bát, je strach, řekl F. D. Roosevelt ve své inaugurační prezidentské řeči v roce 1933, když uvažoval, jak vyvést Ameriku z velké hospodářské deprese.
A že se před skoro devadesáti lety trefil přesně, dokazuje i několik aktuálních ekonomických studií, které zkoumaly chování lidí během pandemie. Často lze zaslechnout hlasy, podle kterých byla vládní reakce na šíření koronaviru příliš drastická, zbytečně podkopala základy našeho hospodářství, a čeká nás proto teď strádání, kterého jsme mohli zůstat ušetřeni.
Data se ovšem zdají ukazovat něco jiného. Totiž fakt, že ekonomický propad nemusí nutně být ani tak důsledkem vládních omezení, jako spíše spontánních lidských reakcí.
Carpe diem
Z porovnání čínských regionů, které infekce postihla rozdílným způsobem, vyplynulo, že lidé nepřestali utrácet primárně proto, že by jim to znemožňovala ochranná opatření, ale kvůli tomu, že se báli šíření nemoci.
Podobné je to se skokovým nárůstem nezaměstnanosti ve Spojených státech. Ten pouze částečně koreluje s regionální podobou plošných omezení, v hlavní míře odpovídá šoku z nákazy a strachu o život.
Nám nejbližší srovnání mohou nabídnout údaje ze dvou skandinávských zemí - Dánska a Švédska -, které nedávno publikovali ekonomové z Kodaňské univerzity.
Obě země pandemie na počátku zasáhla dosti podobným způsobem, reagovaly na ni však velmi odlišně.
Zatímco Dánové zavedli plošná opatření podobná těm našim, Švédové zrušili jen velké koncerty, nechali otevřené restaurace a stockholmská vláda pouze doporučila dodržování sociálního odstupu. Míra úmrtí na koronavir je dnes ve Švédsku přibližně čtyřikrát vyšší než v Dánsku. Ale - a to odpovídá i zmiňovaným výzkumům z Číny a USA - propad spotřeby je v obou zemích obdobný. A podobně v nich také narostla nezaměstnanost i poklesly akciové trhy. Co z toho plyne? Že k ekonomické paralýze primárně vedou nikoli vládní opatření, ale samotná epidemie.
Za pozornost stojí fakt, že zatímco spotřeba mladých lidí, kteří se následků covidu-19 nemusejí tolik obávat, poklesla v Dánsku výrazně více než ve Švédsku, kde mohli dál chodit do restaurací. Jenže už lidé mezi třicítkou a sedmdesátkou přestali utrácet v obou zemích v podstatě stejně. A dánští senioři dokonce utráceli více než ti švédští. Je tedy možné, že pocit bezpečí podporuje spotřebu.
Kdo šetří, bude mít hlad
Českou ekonomiku dnes škrtí propad exportu, firemních investic i domácí spotřeby. Vláda se tomu snaží čelit tím, že lije desítky miliard do podpůrných programů. Firmy se tak mohou vyhnout masovému propouštění a dál lidem vyplácet mzdy. Jak ale ukazují průzkumy, utrácet dnes přestávají i ty domácnosti, v nichž lidé o příjmy nepřišli, ale jen se toho bojí.
Je to zlá zpráva, protože samozřejmě platí základní ekonomické pravidlo, podle něhož nakonec neušetří vůbec nikdo, budeme-li šetřit všichni. Jen by se tak dál roztáčela spirála, která žene do problémů další a další firmy, a tedy i ty, kdo pro ně pracují.
Obavy z toho, že by se nákaza mohla s plnou silou vrátit, nevěstí v tomto ohledu nic dobrého. Velmi pravděpodobně by nás spolu s tím čekal další mohutný pokles spotřeby, i kdyby vláda restriktivní opatření znovu nezavedla.
V mezičase ale může vedle vyplácení dávek a podpory mezd motivovat domácnosti k utrácení také pocit bezpečí a jistoty, že stát je schopen udržet situaci pod kontrolou. A tomu lze pomoci investicemi do rezervní kapacity testování a trasování. Dvěma slovy do opatření, kterému jsme si zvykli říkat chytrá karanténa. Je to nejefektivnější způsob, jak se vyhnout v případě druhé vlny pandemie drahým plošným opatřením a další celonárodní karanténě.
A je to nejspíš také rozhodnutí, na němž bude v příštích týdnech a měsících záviset, jak hluboko leží dno domácí poptávky, k němuž míříme.
Autoři jsou ekonomové. Působí na CERGE-EI, společném pracovišti Akademie věd a Univerzity Karlovy.
