Návrhy na „zjednodušení“ povolování staveb patří nepochybně k těm nejhorším, jaké se zatím rodí v tvůrčí dílně vlády a koaličních poslanců.
Vláda, která si do programového prohlášení a navíc mezi své priority vetkla účast občanů na rozhodování a správě veřejných záležitostí, vzápětí ladí zákony, které nás přibližují Číně. Kde také do stavebního rozvoje, schváleného stranou a vládou, nemá kdo krajským tajemníkům co mluvit. Klidně vám střelí dálnici kolem baráku.
Samozřejmě, i u nás se všechno musí dít pod slavobránou bohulibosti. Na ministerstvech dopravy, průmyslu a místního rozvoje, ba i v tisku, se skloňují slova jako „veřejný zájem“, „urychlení“, „ušetří se“, „už žádná zbytečná razítka“, „konec obstrukcí“, atd. Ve skutečnosti jde o alibismus, nikoli o zlepšení fungování státu. Pravidla by se měnila tak, aby víc vyhovovala silnějším: to je škodlivý, nebezpečný nápad.
ČSSD a ANO (lidovci se k tomu zatím moc nevyslovují) si tu notují s myšlením Miloše Zemana a zemanovců. Občané, kliďte se stranou, rozvoj kráčí vpřed.
Oč jde: Vláda se hodlá přihlásit k návrhu, aby stavby, které Parlament schválí „ve veřejném zájmu“, mohly začít, aniž by se čekalo na všechna dosud potřebná povolení. Dokonce ani nebudou muset být vykoupeny nemovitosti, a kdo je nebude chtít prodat, může se soudit – tomu, jestli na jeho pozemek přijedou stavební stoje, to ovšem nezabrání.
Souvisejícím nápadem, který míří stejným směrem, ale nemusí se týkat jen strategických staveb jako dálnic, elektrických vedení nebo plynovodů, je sloučení různých stavebních povolení do jednoho. Když investice tvoří „funkční celek“, od ostatních úřadů (silničního, vodosprávního aj.) by napříště stačilo jen „vyjádření“. Prý úspora byrokracie, úspora času…
Všechny tyhle změny vycházejí z pochybného myšlenkového vzorce: Stavby–investice jsou prospěšné, dobré, chvályhodné. A kdo proti nim něco namítá, je od začátku pouhý „odpůrce“, potenciálně podezřelý kverulant nebo sobec, který z toho chce něco vytřískat pro sebe. Bude – zřejmě jen tak, z plezíru – stát v cestě prosperitě, ze které je ho třeba vystrnadit.
V zemi, kde v posledních letech skoro každý investor dovede nakonec postavit, co se mu zamane, a kde jedinou účinnou brzdu špatně regulovaného stavebního boomu představuje nedostatek peněz (v jistém smyslu: zaplaťpánbůh za krizi), je to nepatřičná, úplně pomýlená logika.
Vláda vychází z pochybného myšlenkového vzorce: Stavby–investice jsou prospěšné, dobré, chvályhodné. A kdo proti nim něco namítá, je od začátku pouhý „odpůrce“, potenciálně podezřelý kverulant nebo sobec, který z toho chce něco vytřískat pro sebe.
Pokud jde o „zjednodušování administrativy“, odstrašujícím příkladem se stal zákon o autorizovaných stavebních inspektorech. Ti vznikli – údajně – právě kvůli tomu, aby se nemuselo pokaždé konat klasické stavební řízení (kde investory „zdržují“ jeho účastníci). V praxi – už bez obtížného hmyzu oponentů – to fungovalo i tak, že stavební inspektor povoloval hypermarket Bauhausu u rezidenční čtvrti v Brně-Ivanovicích nebo mrakodrap v Praze na Pankráci.
Je to naopak: Nepotřebujeme zákony, které zjednoduší provést to, co si investor usmyslí a žádá. Potřebujeme zákony, které dávají občanům a občanským sdružením větší možnost mluvit do toho, co se někdo chystá stavět.
Dvojnásob důležité je to při dlouhodobé slabosti či nekompetentnosti a v nejhorším případě zkorumpovanosti místní správy. (Velká čest všem úřadům a úředníkům, kterých se to netýká.)
Omezit nebo úplně eliminovat občanskou oponenturu je v naší situaci nebezpečné. Je to právě ona, kdo má největší schopnost čelit naopak vždy „kompetentním“, tj. dravým, majetným a dobře informovaným investorům s kontakty na vlivných místech. Jejich záměry je z hlediska veřejného zájmu užitečné spíš kriticky zpochybňovat, než jim kývat.
Je třeba si uvědomit, že „jednodušší administrativa“ by se netýkala jen živnostníka, který chce postavit obecní hospodu. Z umetené cestičky by se mohl těšit i nadnárodní developer, který chce osídlit dalších 22 hektarů za Prahou novým logistickým areálem (viz oznámení z pondělí 19. května).
Samostatnou kapitolou je návrh zákona o tzv. liniových stavbách. (I ten má vláda v programu, jakkoli jde proti prioritě občanské participace.) Pokud by byl skutečně schválen a o tom, kudy – bez nároku na odvolání s odkladným účinkem – povede dálnice nebo potrubí, rozhodoval jen Parlament, věřím, že by ho zrušil Ústavní soud. Právo vlastnit majetek a nakládat s majetkem nesmí být v demokracii omezeno tak drsným způsobem.
Motiv zákona, tedy odstavit při rozhodování o důležitých stavbách nepohodlné „dotčené osoby“, je falešný a skandální. Politici pochopitelně argumentují tím, jak se vlečou stavby dálnic D8 či D11, protože jim někdo brání a odvolává se. Problém je ve skutečnosti hlavně na straně státu a jeho úřadů – seriál nesprávných rozhodnutí, šlendrián Ředitelství silnic a dálnic, chyby v plánování apod. Vyčítat jiným, že něco „sabotují“, je licoměrné. Stát by si měl zamést před vlastním prahem, a to i pokud jde o zbytečně investované čili vyhozené peníze. (D8 vedená dlouhým tunelem mohla být dávno hotová.)
Motiv zákona, tedy vystrnadit z rozhodování o důležitých stavbách nepohodlné osoby, je falešný a skandální. Problém je ve skutečnosti hlavně na straně státu a jeho úřadů. Vyčítat jiným, že něco „sabotují“, je licoměrné.
Zkuste si například představit situaci, že by za stavbu ve veřejném zájmu Parlament schválil nějaký příští tunel Blanka. Stačilo by jedno jediné – jistěže přísně odborné, lobbingu a korupce zcela prosté – hlasování a od té doby by každý mohl tak akorát chodit demonstrovat do Stromovky a vztekat se nad tancem miliard na Facebooku. Razicím štítům firmy Metrostav by to bylo srdečně fuk.
Pak jsou tu detaily: Třeba tempo rozhodování soudů, ke kterým by se „kverulanti“ odvolávali (asi by nešlo o úplně banální případy). Nebo střet zájmů poslanců, když stavba povede přes pozemky jejich známých, vykoupené bleskově státem za násobné akční ceny.
Protesty proti té či oné stavbě na tom či onom místě se staly jedním z hlavních témat domácího zpravodajství. Regionální zprávy jsou bez něj nepředstavitelné. Lidé tím očividně žijí. Alarmujících případů jsou stovky, řada z nich už dnes vyvolává pocit bezpráví, frustrace, bezmoci občanů, kterým něco „postavili za barákem“.
Napětí kolem umisťování stavebních investic, kolem stavebního boomu, je ve společnosti jasně patrné. Vzniká především jako důsledek dravosti investorů a developerů, špatného územního plánování a poddajnosti úřadů. Uvolnit ještě víc ruce investorům je za této situace nebezpečné. S tím si nezahrávejme. Země, města, obce se mají rozvíjet pokud možno na základně konsensu. Umlčovat různorodé hlasy je chybné. Vždyť veřejným zájmem může být i „nestavět“ – a to je hledisko, které teď potřebuje získat větší váhu a ochranu.
