Nepřijatelný osobní útok premiéra Andreje Babiše na předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského by neměl překrýt to podstatné: ústavní soudci rozvalili v čase předvolební kampaně pravidla pro sněmovní volby a tváří se, že pro politiky přece musí být hračka vztyčit během pár měsíců nové pilíře, na kterých bude svátek demokracie stát. Něco tak pokryteckého pravděpodobně z konstitučního tribunálu ještě nevzešlo.
Na kauze tři roky "seděl" soudce zpravodaj Jan Filip, ale když prezident Miloš Zeman v extrémním předstihu vyhlásil volby, dotáhl ji k návrhu nálezu najednou rychlostí blesku. Na místy až nelogickém textu je to citelně znát.
Sami navrhovatelé, tedy skupina senátorů kverulující proti nerovnosti hlasů v minulých volbách, prosili před lety tribunál o přednostní posouzení svého podání, aby zásadní rozhodnutí nespadlo do předvolební doby. Spadlo. Dále prosili o poměrně přesnou instrukci, jak po případném zrušení částí volebních pravidel postupovat, protože najít novou shodu je vždy těžké. Soudci však jen rozvrátili staré, jak vznikne nové, je nezajímá. A konečně chtěli senátoři i limit pro prezidenta, aby nemohl intrikařit s rozpuštěním sněmovny. Žádného jsme se nedočkali, takže nikdo teď netuší, jak se situací naloží vládnoucí duo Andrej Babiš - Miloš Zeman.
Mizerně odůvodněný nález vyhlášený v nepochopitelný čas se stane temnou skvrnou na jinak nejkvalitnějším ústavním soudu postkomunistické Evropy. Přebít covidovou krizi krizí konstituční opravdu není dobrý nápad.
O špatných koncích dobrých úmyslů
Pokud tento verdikt měl přijít, pak nejpozději minulý rok. Jenže pro profesora Filipa představují tři roky na rozjímání obvyklou lhůtu. Když dělal soudce zpravodaje u takzvaného lexu Babiš, který měl co nejrychleji vyřešit premiérův střet politických a podnikatelských zájmů, nenechal se ničím vyrušovat a fascikl odevzdal až minulý rok. Nyní po stejně dlouhé době sepsal další výbušný materiál, podle nějž dosavadní volební systém porušoval ústavní právo na rovnost hlasů ve sněmovních volbách.
Oba nálezy se však liší v proceduře. Zatímco lex Babiš Jan Filip pečlivě debatoval s ostatními soudci, dokud nenalezl většinu, nyní to byla extra rychlá kovbojka. Čtyři jeho kolegové v disentním stanovisku popsali, jak to teď na tribunálu chodí: 21. ledna jim obsáhlý a zásadní návrh přistál na stole, už 2. února měl předseda Pavel Rychetský pohromadě většinu a vše bylo nakonec zveřejněno pouhých 19 hodin po přijetí návrhu, aniž by soudci měli v rukou jeho konečné znění.
Ač byl soud jistě veden dobrým úmyslem narovnat sílu voličských hlasů, výsledkem jsou jen karamboly.
Vezměme to popořádku. Volební koalice už nově nepotřebují získat násobek pěti procent hlasů, stačí jim jen přelézt onu základní klauzuli. Ruší se i dosavadní způsob přepočtu, takže v tuto chvíli neexistuje cesta, jak volební zisk převést na poslanecké mandáty.
Je ovšem naprosto naivní si myslet, že v předvolební kampani se zvládne zcela rozklížená sněmovna hladce domluvit se Senátem na nových pravidlech. Jeden příklad za všechny: ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD) sice říká, že touží po rychlé shodě, ale přitom je v bytostném zájmu jeho mateřské strany, aby bojoval za zachování momentálního statu quo a mohl tak bez jakýchkoliv nákladů nabízet koalici Zeleným, odborářům i každému, kdo zrovna půjde okolo Lidového domu, čímž by stoupla šance, že udrží svou partaj ve sněmovně.
Podle mnoha politiků včerejší nález překonává zatuchlého ducha neblahé opoziční smlouvy. Pokud by tomu tak ale opravdu mělo být, musel by soud kromě škrtání také vrátit do hry někdejší metodu přepočtu hlasů na mandáty. A s ní i vstupní klauzule pro dvojkoalice (sedm procent), trojkoalice (devět procent) i větší politická sdružení (jedenáct procent).
Jenže ctihodnosti v kvapíku systém jen rozebrali a nechali tak nebezpečně velký prostor k volebnímu bastlení zákonodárcům, jež z největší části dozorují dva fanoušci většinového uspořádání - prezident a premiér. To nemůže skončit dobře.
My voliči ze stanice Karlovarsko
Profesor Filip sice obsáhle popsal volební pravidla od roku 1920 až do současnosti, ale vůbec nijak s jejich pomocí nedokázal odůvodnit svůj originální názor, že základní pětiprocentní klauzule pro vstup do parlamentu a velikost volebních krajů jsou s ústavou zadobře, zatímco d’Hondtův přepočet a vyšší kvora pro koalice jsou s ní na kordy. Celé je to o to zmatenější, že předchozí strážci konstituce nyní rušená ustanovení potvrzovali. A aby to bylo úplně nejabsurdnější, jedno z klíčových potvrzujících rozhodnutí připravoval pro soudce Jiřího Muchu jeho tehdejší asistent, jistý Jan Filip…
Laik až žasne, s jakou lehkostí dnes profesor Filip obrací judikaturu Ústavního soudu o 180 stupňů. Z výsledků posledních dvou sněmovních voleb autoritativně dovozuje, že kvora pro koalice nefungují a "je namístě, aby Ústavní soud své starší závěry přehodnotil".
Ve skutečnosti právě situace po volbách v roce 2017 názorně ukazuje, jak nebezpečné je mít jediného hegemonního vítěze, bez něhož nelze sestavit žádnou vládu. Systémově pobízet straničky k silnějším svazkům je tedy žádoucí. Zvyšuje to šanci, že ke vzniku většinového kabinetu povede více cest, a také to přispívá k přehlednosti sněmovny.
Zarážející je, jak utilitárně objevuje nález Ústavního soudu problém pouze v dosavadním přepočtu hlasů na mandáty, nikoli už ale v rozvržení volebních krajů. Detailnější pohled přitom rychle odhalí, že kupříkladu v nejmenším Karlovarském kraji sice teď budou moci lidé volit klidně i osmikoalici, které bude k úspěchu stačit už jen pět procent hlasů, ale vzhledem k tomu, že v regionu se rozděluje pouhých pět poslaneckých mandátů, budou všechny i nadále připadat maximálně dvěma velkým stranám.
Anarchy in the CZ
Pokud soud opravdu chtěl narovnat síly voličských hlasů, jak tvrdí, pak se měl zabývat veškerými aspekty volebního zákona. Tím spíše, domnívá-li se většina dnešních ústavních soudců, že co už jednou jejich předchůdci rozhodli, mohou oni snadno zhodnotit úplně opačně.
Nějaká uměřená vyšší hranice pro volební koalice je zcela namístě a nebyl důvod se nevrátit k sedmi, devíti a jedenácti procentům, aby sněmovna nebyla plná neintegrovaných patnáctikoalic.
Dále by mnohému pomohlo, kdyby za této situace tribunál definoval, co přesně mu na dosud používané podobě d’Hondtovy přepočítávací metody vadí - a jak ji proto mají politici upravit. Je totiž až neuvěřitelné, jak rychle se v této zemi střídají přízeň a antipatie k většinovým volebním prvkům, vždy samozřejmě v závislosti na aktuálním stavu politiky.
Jen tak mimochodem: pokud by soud opravdu chtěl rovnost voličských hlasů maximalizovat, mohl pro Česko požadovat jeden velký volební obvod. Tak jako jej mají Slováci nebo jako jej používáme my při evropských volbách. Karlovaráci volící menší strany by pak konečně měli svůj vliv, protože jejich pár desítek tisíc hlasů by mohlo pomoci ke klíčovému mandátu třeba pátému v řadě, který by se následně klidně mohl stát kingmakerem povolebního vyjednávání.
Absence jakýchkoliv limitů pro výklad aktuálního nálezu jako by předpokládala, že v českém volebním systému je ještě nějaká další automatická integrující síla. Tak tomu bylo možná za časů, kdy profesor Filip ještě coby mladý komunista psal svou disertaci Pojem, podstata, obsah a formy ústavy socialistického typu, ale v demokratické společnosti bez vedoucí úlohy strany je zakomponování dostředivých a integrujících prvků do volebního a povolebního procesu naprosto nezbytné, pokud má být stát stabilní.
Nedbalostní zavinění krize
Co bude dál? Těžko říct. Na nových pravidlech se musí většinově shodnout provládní sněmovna a opoziční Senát. To je skoro nepředstavitelné. Nejlepším z nejhorších řešení by tedy asi bylo, pokud by zákonodárci dokázali najít nějakou minimální úpravu, jež by zaplácla volební zákon prozatímním vzorečkem. Že takto by se s důvěrou voličů nemělo hazardovat, je asi všem jasné. Nicméně otevírat nyní velké otázky volebních krajů je nemožné - a jistě by se durdil i sám profesor Filip.
Mnohem horší variantou je, že nyní začnou premiér a prezident hrát své hry. Andrej Babiš teď sprostě atakuje Ústavní soud, ale až mu někdo vysvětlí, o co vlastně jde, pochopí, že by mu taky mohl být vděčný. Nová pravidla jeho hnutí ANO možná připraví o pár mandátů, ale také to znamená posílení jeho menších extrémních partnerů a velkou pobídku pro rozpad právě zformovaných opozičních koalic.
Úplně nejhorší by ovšem bylo, kdyby prezident zjistil, že mu Ústavní soud až do přijetí nových pravidel zapomněl zakázat rozpuštění sněmovny, takže by s premiérem začal rozehrávat jedno ze svých oblíbených teatrálních představení na vrub českého ústavního pořádku.
Nález konstitučního tribunálu je jistě nutné respektovat a v co nejkratší době také naplnit. Na nedbalostním zavinění těžké politické krize to ale nic nemění.
Babišův útok a volební revoluce. Co způsobí rozhodnutí Ústavního soudu? (debata z 3. února 2021)
