Rok po začátku ruské agrese vůči Ukrajině vyšli Němci do ulic, aby žádali mír. V Berlíně jich demonstrovalo celkem 13 tisíc. Na pódiu i v davu se mísila krajní levice s nacionalistickou pravicí, popírači covidu, odmítači demokratické vlády, dezinformátoři, konspirátoři i nekritičtí fanoušci Ruska.
"Manifest za mír", který sepsaly dvě hlavní protagonistky protestů, levicová politička Sahra Wagenknechtová a aktivistka Alice Schwarzerová, podepsalo od 10. února už více než 700 tisíc lidí. Volá se v něm po solidaritě s Ukrajinou. Ale také po tom, aby jí demokratický západ přestal posílat zbraně, protože to hrozí vyvolat třetí světovou, tedy jadernou válku.
Argumentace je dobře zvolená: obavy, že by se Německo mohlo propadnout do válečného stavu, mezi lidmi sílí. A přibývá těch, kdo oficiálně žádají, aby ani v případě napadení země nemuseli narukovat do aktivního boje - což spolková ústava umožňuje. Mezi takovými odmítači přitom nechybí ani vojáci.
O smyslu pacifismu
Problémem samozřejmě není, že lidi přitahuje mír. Kdybychom na úsilí o jeho dosažení rezignovali, byla by to špatná zpráva pro celou Evropu, která je na mírové spolupráci založená. A také by to vytvořilo nebezpečné vakuum, jež by ochotně zaplňovali demagogové, které už skoro rok slýcháváme na "protiválečných" demonstracích.
V Německu je toto riziko větší než kdekoli jinde na světě. "Historický obrat", o kterém na den přesně před rokem řečnil kancléř Olaf Scholz, totiž v tamním pojetí znamená víc než jinde snahu naplnit protiválečnou mentalitu, jež se po druhé světové válce stala niternou součástí německé DNA, novým obsahem. Vírou v to, že existuje ozbrojený boj, který má smysl vést a také podporovat. Právě ukrajinská obrana vlastní existence je jeho příkladem.
Praxe ukazuje, že Němci se postupně učí tento náhled přijímat za svůj. Dlouho odmítané zásilky zbraní válčící zemi nebo posílení obranného rozpočtu jsou rozhodnutí, která by ještě před 24. únorem 2022 byla v Berlíně nemyslitelná. Shodu na dodávkách tanků bránícímu se Kyjevu sice země hledala relativně dlouho, ve srovnání s tím je ale zásadní změna v uvažování tak velké společnosti, jako je ta německá, záležitostí nutně ještě složitější a déle trvající.
Desítky milionů lidí si u našich západních sousedů ze škol dlouhé roky odnášely přesvědčení, že údělem Německa je všemi silami bránit válce a chránit tak mír. A teď najednou jejich země dodává těžkou vojenskou techniku přímo na frontu.
Data vykreslují tento "historický obrat" v zajímavém kontrastu: 58 procent německé veřejnosti považuje současné diplomatické snahy o ukončení války za nedostatečné a přiměřené jsou pro méně než třetinu. Zároveň je ale podpora dodávek zbraní na Ukrajinu v Německu silnější než v Česku. A tamní veřejnost také jednoznačně odmítá prokremelský postoj, který propaguje krajně pravicová Alternativa pro Německo, jež se na protestních akcích schází v jednom šiku s krajní levicí a dalšími různě extrémními uskupeními.
O něco vstřícnější postoj k Rusku zastávají Němci pouze ve spolkových zemích, které tvořily někdejší komunistickou NDR. Není to překvapivé, tamní režim až do roku 1989 označoval Moskvu za nejbližšího spojence, NATO naopak za nebezpečného nepřítele. Dodnes tu také lidé mají v průměru nižší platy a méně majetku než jejich západní krajané. Z vlastní české zkušenosti přitom dobře víme, že právě horší ekonomické podmínky souvisí s většími obavami z hospodářských důsledků války - a tedy potenciálně s hlasitějším voláním po "míru".
Myšlenky a lajky
Odpověď, kterou na něj nabízejí v úvodu zmiňované Sahra Wagenknechtová a Alice Schwarzerová, je však zoufale plytká. Vystačí si s kolovrátkem o jaderné válce, nutnosti naslouchat Moskvě a neuvíznout ve vleku Spojených států. Na to, aby získaly pozornost desítek až stovek tisíc lidí, jim klišé stačí, reklamu dělají ale hlavně samy sobě, ne myšlenkám pacifismu.
Nezbytná debata o míru však vyžaduje mnohem náročnější cvičení. V první řadě ochotu naslouchat lidem se všemi jejich obavami a přesvědčeními. Rozvíjet pochopení pro situaci Ukrajinců a vyhýbat se černobílému vnímání světa, v němž existují jen dvě možnosti - atomová válka, nebo podvolení se Kremlu.
Úvahy o světě po ukončení bojů potřebujeme i proto, že Rusko nikam nezmizí. A v zájmu úplně všech je, aby o jeho budoucnosti co nejvíc rozhodovali lidé, kterým se Putinův agresivní militarismus příčí - opozičníci, nezávislí novináři, běžní mírumilovní občané, kteří projeví zájem. Ti všichni teď potřebují silnou podporu demokratického světa. A právě s nimi má smysl mluvit o míru a o tom, co by mohl přinést.
Před Němci leží vlastní velký úkol - najít odpověď na otázku, jaká je jejich nynější úloha v Evropě. Spolkový kancléř Scholz jednu možnou nastínil v samém závěru svého dnešního projevu. To když citoval z válečných deníků mladé Ukrajinky Jevgeniji Belorusetsové: "Jsou hodnoty větší než Ukrajina, které musí člověk bránit. Jsou situace, ve kterých odpor znamená záchranu." Ze vzletných slov musí vzejít praktické kroky, s nimiž se bude moci ztotožnit podstatně více lidí než oněch 13 tisíc, kteří nedávno demonstrovali v centru Berlína.
