Po bitvě je každý generál, praví přísloví. Teď se v jednoho takového mění i německý spolkový kancléř. Prý "vždy věděl", že Kreml jednoho dne začne zneužívat toho, jak moc je Evropa závislá na dodávkách ruského plynu. Ještě loni to byl ale on, kdo podepsal dokument, který vychvaloval stavbu dalšího potrubí směrem na východ, a tvrdil o něm, že celé unii zajistí energetickou bezpečnost.
Kdo se nepoučil z dějin, je odsouzen k tomu, aby si je zopakoval, praví další přísloví. A vše zatím bohužel nasvědčuje tomu, že Olaf Scholz bude chtít dostát také jemu. Tentokrát v souvislosti s jinou mocností, Čínou.
Další fatální závislost, jako byla ta energetická na Rusku, už si Německo dovolit nemůže. Přesto se kancléř chystá vyrazit do Pekingu zrovna ve chvíli, kdy tamní komunisté formálně potvrdili, že veškerá moc v zemi patří nikoli snad lidu, jak praví jejich ideologie, nýbrž vůdci Si Ťin-pchingovi. Jako by si Scholz neuvědomoval, jak moc nyní Německo potřebuje hledat spojence především jinde, hodlá se Říši středu zavděčit lukrativním dárkem.
Prosazuje, aby Berlín odsouhlasil investici čínského státního podniku Cosco do kontejnerového přístavu v Hamburku. Navzdory odporu šesti spolkových ministerstev. A navzdory varování tajných služeb. Jeho zápal pro věc má své kořeny nejspíše v časech, kdy přístavní velkoměsto vedl coby starosta a kdy německý obchod s Čínou zažíval největší boom. Situace se ale od té doby radikálně změnila.
Vzpomínky na covid
V momentě, kdy Moskva přepadla Ukrajinu, zazvonil budík, který Němce bolestivě vytrhl z iluze, že s Kremlem je přece vždy možné se nějak dohodnout a problémy "zobchodovat". Ruská agrese jim způsobila bezpečnostní, politický i ekonomický šok. A pokud se z něj nepoučí, nemusí být poslední. Na obzoru už se rýsuje další potíž.
Tentokrát je ve hře Čína. Země nejen ekonomicky výrazně silnější, ale pro Evropany i podstatně méně srozumitelná než Rusko. Na tom je navíc Západ závislý čistě energeticky, což lze nakonec relativně snadno - byť s astronomickými náklady - překonat. S Pekingem ale čeká Berlín souboj mnohem méně přehledný, a tím i obtížnější.
Jeho charakter dobře ilustruje fakt, že kromě strategického přístavu v Hamburku si Číňané momentálně dělají zálusk také na německou kritickou infrastrukturu. A zatímco třeba Česko, Velká Británie nebo Spojené státy už z bezpečnostních důvodů vyloučily z budování telekomunikačních sítí nové generace čínský koncern Huawei, v Německu má dveře stále otevřené.
Nejpozději po srpnových masivních vojenských manévrech čínské armády v Tchajwanském průlivu je přitom zřejmé, že spoléhat na ekonomickou spolupráci s Říší středu by bylo ještě naivnější než v případě Ruska. Tím spíše, že malou ochutnávku toho, co by eskalace vztahů přinesla, už nabídla koronavirová pandemie - rozpadly se dodavatelské řetězce, firmy přišly o výrobní kapacity i odbytiště a musely masivně propouštět.
Made in China
Úkoly, které nyní musí Německo naléhavě řešit, tak dostávají stále ostřejší kontury. A klíčovou roli v tom, nakolik v tom bude nakonec úspěšné, sehraje nejen průmysl, ale i politika - takže nyní zejména kancléř Scholz.
Byznys už deklaruje, že si chce začít dávat na Čínu podstatně větší pozor. Aby mohl postupovat efektivně, bude ale potřebovat v první řadě zmapovat míru své stávající závislosti a poznat její kritické body. Stačí si vzpomenout na zkušenosti, které zprostředkoval covid-19, když odhalil, jak málo byla na jeho počátku Evropa schopna zajistit si dostatek životně důležitých ochranných prostředků. Takových oblastí je samozřejmě podstatně více - od základního spotřebního zboží až po klíčové technologické součástky.
Německé firmy by si měly naordinovat zátěžové testování, které ukáže, nakolik by byly schopné pokračovat v produkci, i kdyby se Evropa musela ze zásadních geopolitických důvodů od Číny odstřihnout podobně, jako to nyní dělá v případě Ruska.
Faktem zatím zůstává, že velká část německého bohatství je momentálně "made in China". Firmy ze spolkové republiky tam vydělaly a pořád vydělávají miliardy. Což má ale i svou stinnou stránku, jak ukazuje třeba příklad automobilky Volkswagen.
Ta na čínském trhu prodává celé dvě pětiny své produkce. Jenže jí tam také velkou část vyrobí a neobejde se přitom bez čínských subdodavatelů. Ti ovšem i díky nákupům evropských technologických firem rychle postupují vpřed a již brzo se tak bez Němců možná obejdou. Zbavit se jich pak pro Peking nebude představovat problém - a koneckonců se to už děje.
Zelená budoucnost na rudý pohon
Nejhlubší vrásky by ale mělo Němcům způsobovat riziko, že jejich surovinová závislost na Číně přeroste do stejně obludných rozměrů, jako se tomu stalo v případě Ruska. Tentokrát kvůli prvkům, jako jsou lithium, měď, kobalt, stříbro či další kovy s podivuhodnými názvy skandium, yttrium nebo praseodym.
Podobně jako ropa a plyn jsou i ony na planetě rozmístěny nerovnoměrně. Ke smůle Evropanů se pak nacházejí právě v Číně a několika afrických zemích, kde už nad jejich těžbou převzali kontrolu čínští investoři.
Bez těchto surovin se přitom neobejdou moderní technologie - obnovitelné zdroje energie, elektromobily, telefony, počítače, datová úložiště, ale třeba ani základní elektrická rozvodná síť. Poptávka po zmíněných kovech v příštích letech raketově vzroste.
I v jindy tak těžkopádném Německu se však už věci přece jen začínají dávat do pohybu. V loňských parlamentních volbách například většina stran kandidovala s programem, který se Čínou zabýval. Po změně volali nejen tradičně kritičtí Zelení, ale už i křesťanští a sociální demokraté, již mají jinak na obřím byznysovém sbližování s Pekingem rozhodující politický podíl. Nyní prosazují výraznější orientaci na Japonsko, Jižní Koreu a několik dalších zemí, které by mohly dosavadní byznys s Čínou alespoň částečně nahradit.
První asijská cesta kancléře Olafa Scholze tak vedla do Tokia a tento měsíc se po tříleté pauze vypravily hned dvě delegace německých poslanců také na Tchaj-wan. I proto nyní tak zaráží Scholzův velký tlak na to, aby Německo kývlo na nebezpečnou čínskou investici v Hamburku. Zarazit se ji naopak snaží zelený ministr hospodářství Robert Habeck.
Kdo v tomto pozoruhodném souboji táhne za delší konec provazu, se ukáže už tento týden. Koncem října totiž vyprší lhůta, v níž je ještě možné celou věc skrečovat. A vyjde tak najevo, nakolik je německý kancléř opravdu ochoten poučit se z historie a nakolik si oblíbil především roli generála, který s obrannými plány přichází, až když se z boje stane překotný úprk.
