Vypadá to, že Milion chvilek pro demokracii má vrchol své popularity již za sebou. Spolku se povedla ohromující věc - srotit minulý rok dvakrát čtvrt milionu demonstrujících proti vládě premiéra v nekonečném střetu zájmů. Že je zdejší občanská společnost silně nespokojená s establishmentem, už ale víme. Stejně jako víme, že premiérova obliba navzdory všem protestům dosahuje maxima. Takže každá další demonstrace připomíná spíše už jen terapeutické setkání podobně smýšlejících lidí.
Je zjevné, že má-li se česká politická scéna opravdu změnit, musí iniciativu převzít jiní. Vědí to koneckonců i samotní chvilkaři, kteří čím dál otevřeněji kritizují opozici, že nedokáže nabídnout Česku ucelenou vizi schopnou konkurovat Andreji Babišovi.
Plakát z demonstrace opatřený nápisem "Co chystá opozice?" klade správnou otázku. Problém je, že nikdo z opozičních lídrů zatím neumí na ten otazník pořádně odpovědět.
Chystané předvolávání opozičních lídrů na "milionářský" kobereček je sice trochu bizarní akcí, ale jde o podnik, který míří správným směrem. Jestliže koncem minulého roku byla neschopnost opozice přetavit občanský protest ve svou podporu mrzutá, pak s blížící se sérií voleb je už naprosto nepochopitelná.
Stan, do kterého nikdo nesmí
Není asi náhodné, že proti chvilkařské kritice opozice se nejvýrazněji ohradil předseda Starostů a nezávislých Vít Rakušan. Sám prý chystá velký volební projekt, takže nepotřebuje, aby jej někdo k aktivitě nabádal.
Opravdu? Komunální politici bez jakékoliv ideologie jsou vítaným partnerem pro kohokoliv ze zbytku opozice. Jenže starostové ne a ne si vybrat. Je to více než rok, co se Rakušan stal jejich předsedou a ve svém projevu sliboval, že STAN se promění v "podvozek" pro nějaký širší politický projekt.
Rok je ale pryč a podvozek pořád nic neveze. Zůstávají jen dohady, zda se nakonec starostové zasnoubí s Piráty, nebo to ještě jednou zkusí s TOP 09 či prubnou nějaké vícečetné partnerství. Jakmile by však některému z nápadníků kývli, zbytek opoziční scény by se konečně rozpohyboval, protože nejpoptávanější nevěsta na vsi by byla fuč.
Abychom ale nenasazovali jen na starosty. Také ostatní demokratické strany jako by se na všechny ty integrační sliby vykašlaly. Lidovci chvíli pokukovali po ODS, ale už je to asi přestalo bavit. A TOP 09 se zjevně rozhodla soutěžit s Trikolórou, kdo nakonec ve sněmovních volbách dosáhne na tři procenta zaručující alespoň finanční podporu od státu.
Opakuje se tak vlastně smutná situace z roku 2016. I tehdy spousta stran varovala před predátorským pojetím politiky v podání Andreje Babiše. Jenže pak se všechny začaly soustřeďovat na co nejlepší výsledek v krajích. A když regionální klání minulo, bylo už najednou pozdě ustavit do sněmovních voleb cokoliv společného s dobře zapsanou značkou. Půlroční společná anabáze lidovců a starostů je odstrašující kapitolou, jak se nemají dělat předvolební koalice.
Přesto se nikdo zjevně nepoučil. Krajské prebendy jsou zase důležitější než útok na vítězství ve sněmovních volbách. V sekretariátech dál vše sázejí na nějakou šťastnou hvězdu, která by přinesla vlnu podpory na poslední chvíli. Jenže i kdyby taková pohádka nastala, bude to v tom nejlepším případě znamenat, že se jedna strana přiblíží k polovině zisku volebního vítěze. Vskutku ambiciózní cíl.
Emoce a program
Neschopnost opozice převzít od chvilkařů nějakou jasnou emoci a postavit ji do soutěže proti té premiérově je zarážející. Ne že by opoziční politici žádné zaujetí nevzbuzovali. Místopředseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS) vzedmul vlny svým odhodláním navštívit Tchaj-wan. Piráti zase zle zatápějí Andreji Babišovi v Bruselu. Miroslav Kalousek (TOP 09) je pak už přímo specialistou na vytváření konfliktů všeho druhu.
Jenže začnou nevoliči ODS volit občanské demokraty kvůli jedné zahraniční cestě? Vzbudí Piráti znovu protestní energii výzvami Evropské komisi? Znamená srdíčko pro tweet pana Kalouska automaticky nový hlas pro TOP 09? Nic z toho není příliš pravděpodobné. Emoce se musí pojit především s tím, co je pro stranu prioritní a kvůli čemu nakonec lidé dají přednost cestě k volební urně před odjezdem na chalupu.
Chvilkaři velmi názorně ukázali, jak se s emocemi dá pracovat. A před týdnem Česko navštívil i jiný profík v tomto oboru - populistický, leč nakonec velmi efektivní bojovník proti korupci Igor Matovič, který je nyní slovenským premiérem. Paradoxně nejlepší odpovědí na to, jakou emoci by si strany měly osedlat, aby to dávalo smysl, je jasný program. Ne že by snad někdo z voličů něco takového ještě četl, ale soubor základních požadavků umožní straníkům, aby pochopili, za co společně bojují a kterým směrem míří.
Podařilo se ale ODS opanovat společenskou debatu něčím ze svých brožur Země, která vítězí nebo Manuál pro obnovu Česka? Vybaví si voliči Pirátů něco z dokumentu Budoucnost řešíme teď? Zvládli starostové vedle nekonečných námluv strhnout voliče svou vizí Vzdělání pro 21. století? A mají ostatní opoziční demokratické strany vůbec něco k nabídce kromě logické kritiky premiéra?
Důvodná otázka
Opozice může stokrát tepat Andreje Babiše za střet zájmů. Může tisíckrát opakovat, jak chaoticky vláda reagovala v koronavirové krizi. A milionkrát říkat, že některá protikrizová opatření už navrhovala předtím, než se vláda rozhýbala.
To vše ale voliči plus minus vědí - provládní, opoziční i nerozhodní. A přesto tu má hnutí Andreje Babiše přes třicet procent podpory, pak dvě strany něco nad deset a zbytek více či méně kolem procent pěti. Důvodů je jistě více, ale jedním je nepochybně otázka, která je stále bez odpovědi: Co dělá opozice?
