Miliardář Donald Trump nedávno na shromáždění požádal, aby zvedli ruce ti, kdo ho chtějí volit. Mnohým paže mířící k nebi připomněly nacistický pozdrav. Komentátor listu The New York Times ale nezkoumal Trumpův vliv na úhel zvednutých rukou, protože ho zaujalo něco jiného: obří rozměr Trumpova hladu po obdivu.
Hluboký, nebetyčný, nekonečný a neukojitelný. Trump zrakem přejíždí zaplněný sál a nestačí mu, že lidé přišli, ani to, kolik jich je. Potřebuje, aby projevili, jak ho obdivují. Musí zavelet a vychutnat si, jak lidé rozkaz splní. Zatím ještě nežádal, aby poklekli, ale to může přijít. Primárky jsou dlouhé. Trumpova kampaň je stále rušnější, je absurdní a děsivá.
Na snahu objasnit Trumpovu kandidaturu se napsalo nesčetně analýz ve snaze objevit nový pohled, novou teorii, hlubší pochopení. Trump má možná mnohá kouzla, avšak žene ho jenom jedna síla. Vydal se na cestu, aby viděl svou tvář na obrazovkách, valící se twitterové vzkazy, řady obdivovatelů před sebou. Nabíjí ho, když slyší své jméno v ústech učenců, soupeřů, davu. V jeho uších to zní sladčeji než Beethoven a razantněji než Beyoncé. On nebo aspoň jeho maličké srdce na to tančí tango. Falešné tóny, jež sám vyluzuje, neslyší.
Celá Trumpova kampaň se dá vysvětlit terminologií návyku na omamnou látku. Je závislý na pozornost, vyžaduje pravidelné dávky a musí je zvyšovat, což si zajišťuje provokacemi.
Kdyby se stal prezidentem, nebyla by jeho politika konzervativní, umírněná, liberální ani srozumitelná. Byla by pokračováním tohoto sebeujišťování a sebezveličování - zraky všech by se musely upírat k němu, všechny rty by musely opakovat Trump, Trump, Trump. Tak jako musejí už nyní studenti Trumpovy univerzity sepisovat obdivné ódy na tuto školu. Trump se prostě musí stále cítit dobře. Pochopitelně se najdou na jeho shromážděních agresivní skupinky. Ale co na tom, nijak se nekrotí ani jejich idol.
Komentátoři se podivují, jak snadno si podmaní nový dav, jako by to, co říká nebo dělá, bylo předem naplánováno a bylo součástí disciplinované politické strategie. Naplňuje opravdu nějaký plán, nebo podléhá svým chtíčům? Je geniální, nebo chorobný?
Vynalézá stále nové urážky, aby si zajistil pozornost, ale je to pravděpodobně spontánní reakce na chlad a osamělost, která ho zachvátí vždy, jakmile trochu zvolní.
Je s podivem, jak často a bez velkého užitku usedá do křesel v diskusních pořadech. Většina politiků ve vedoucím postavení, jako je nyní to jeho, by projevovala opatrnost. Vítěz kampaně se většinou snaží minimalizovat svá vystoupení, uchrání se tak neobratností a omylů. Ne ale Trump - mlýnice a stroj na rozhovory. Nedokáže si pomoci.
Ostatní kandidáti si odbudou své projevy a pak se vytratí, Trump zůstává a odpovídá na dotazy novinářů. Prodlužuje show a zvětšuje tak porci, kterou sám potom pozře. Jeho skutečným cílem je nacpat se. Novináři si nemohou stěžovat, jak to činí obvykle, že je politici přehlížejí, že se vyhýbají tiskovým konferencím a že neodpovídají na dotazy včas.
Ale důvody těchto politiků jsou často rozumné. Chápou, že to, co říkají, má svou váhu a může mít důsledky. Mají smysl pro vedení, v němž slova mají svou váhu a skrývají také riziko. Že právě to Trump nechápe, se ukázalo, když prohlásil v únoru, když byl z jeho akce v Las Vegas vyveden jeden odpůrce: "Nejraději bych mu dal do nosu." Politik musí svá slova volit a používat je opatrně.
Trump má jenom jedno měřítko - stále víc. Více zboží nesoucího jeho jméno a více budov pojmenovaných po něm. Moderní Midas se sklonem k marnivosti. Vše, čeho se dotkne, se vrací Trumpovi. Na tom trvá, po tom touží. Žádné ujištění ho neuklidní na dost dlouho, žádné potvrzování není dostatečně jisté. A to by platilo o Trumpovi prezidentovi, stejně jako to platí o Trumpovi kandidátovi. A to by diktovalo podmínky a tempo vlády, z níž by se Amerika dlouho nevzpamatovala.
