Výměna na Hradě proběhla s bleskurychlou samozřejmostí. Forejt ven, Sklenář sem, hotovo. Tak jsme rozhodli. Má někdo nějaké dotazy?
Ó, ano. Proč zrovna Sklenář? Protože vám to přišlo jako dobrý nápad? A proč ne někdo jiný, co kdyby byl lepší? A nač ten spěch? Vždyť „protokol i díky Jindrovi Forejtovi je v tak dobré kondici, že nepotřebuje neodkladně svého ředitele“, jak říká kancléř Mynář.
Miroslav Sklenář byl ve čtvrtek, dva dny po rezignaci Jindřicha Forejta „pověřen vedením Odboru protokolu Kanceláře prezidenta republiky“, není tedy zatím „jmenován ředitelem“. Ovšem rozdíl v praxi: plus minus nula. A Vratislav Mynář rozšafně uvažuje: „Já nevím, jestli bude výběrové řízení… Obě strany jsme řekly, že si chceme vyzkoušet ten vztah, nechci používat termín zkušební doba. Nicméně po tu dobu je pověřen vedením. Já nevím, jestli ta doba může trvat měsíc, půlrok nebo rok, nebo jestli se jednou stane ředitelem protokolu.“
Takhle blahosklonně funguje hradní úřad. Luskneme prsty, a rázem je tu Sklenář (který v řádu hodin stihl rozvázat pracovní poměr u CEFC). Dáme řeč. A pak si tak jako – rozumíme si – to šéfování vyzkoušíme, jak mu to půjde, a pak se uvidí.
Tímto stylem se dají řešit personálie ve Slavoji Houslice. Ale není namístě, když jde o špičkový státní post sekčního šéfa na Hradě. Že tu pan Sklenář už působil a má zkušenosti, na věci nic nemění.
Více kandidátů? Konkurz? Nic pro nás, to ať si nechají v podhradí, kde platí služební zákon…
Ano, dvacet let chystaná a předloni konečně schválená vymoženost, zákon o státní službě se všemi svými zdeúředními postupy, právy a povinnostmi a etickými kodexy, se prezidentské kanceláře netýká. Pochopitelně, nemají tu státní tajemníky a náměstky jako na ministerstvech. Ale úřad – služba nejen prezidentovi, ale i daňovým poplatníkům – je to přece také. Přesto na sebe jako by promítá prezidentskou výsadu: nebýt odpovědný. Funguje na principu záštity vyšší, prezidentskou vůlí.
Kdyby si na Forejtovo místo přivedli třeba robota Emila (protokol přece šlape jako hodinky, tak co) a chtěli si „vyzkoušet ten vztah“, nebylo by to nic proti ničemu. Mohli byste nesouhlasit, ale to je tak asi všechno. Pravidla státní služby jsou tu volná.
Už dřív se na to narazilo v případě Jiřího Ovčáčka, když se někteří podivovali, jak se může „ředitel Odboru tiskového a tiskový mluvčí prezidenta republiky“, tedy státní zaměstnanec placený z veřejných peněz, navážet do některých spoluobčanů nebo skupin obyvatelstva. Horké hlavy brzy vychladly – zákon o státní službě ani etický kodex úředníka se Ovčáčka netýkají, takže se může směle „pohybovat v názorovém rámci pana prezidenta“ a nikomu do toho dál nic není. Princip neodpovědnosti, který ústava připisuje hlavě státu, prosakuje i na zaměstnance Hradu.
Jenže prezidentská kancelář není královský dvůr. Pro její správu by měla platit podobná pravidla jako u vládních úřadů. Není důvod, aby jedna součást výkonné moci fungovala podle služebního zákona, kdežto ta druhá ve jménu jakéhosi nepsaného vyššího úkolu.
