Letošní Vánoce jsou v mysli mnoha lidí nevratně poznamenány střelbou na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy krátce před Štědrým dnem. O svátcích se z této tragédie stalo hlavní téma. Slyšel jsem mnoho lidí, kteří by zakázali zbraně a opevnili většinu veřejných budov. Setkal jsem se i s odporem vůči kritickým novinářům včetně sebe. A s lidmi, kteří se z té hrůzy radují. Ty ponechám stranou, nejsou normální.
Má smysl si některé věci ujasnit. Část bezpečnostních expertů by přitvrdila, uzavřela, co uzavřít lze, nasadila všude možně rámy a kontroly. Nemám nic proti rámům, pokud je obsluhují profesionálové, ideálně policisté. Rám hlídaný neozbrojenými lidmi - neprofesionály - tvoří jen minimální překážku. Vím jistě, že se nechceme změnit v policejní stát. A taky vím, že na kvalitní policejní ochranu kupříkladu vysokých či středních škol nemáme ani peníze, ani lidi.
Jiná část expertů jasně říká: policie neuhlídá všechno a všechny. Nasázet rámy všude nemá smysl. Smysl má fungující systém. Systém péče o lidi s duševními potížemi či poruchami, o lidi v depresích, o děti čelící domácímu či jinému násilí. Smysl má hlídat, kdo smí legálně získat zbraň, vědět, jestli její držitel nenavštěvuje psychologa nebo psychiatra. Smysl má ostražitost, když někdo zbraně náhle nakupuje ve velkém.
Cenný rozhovor nabídla Česká televize, která mluvila s bývalou agentkou FBI Katherine Schweitovou, jež měla v USA na starosti program zaměřený právě na aktivní střelce. Ta varuje: "Nežijte ve strachu. Je až příliš snadné žít ve strachu a myslet si, že něco takového se bude v téhle zemi dít odteď už pořád. Tohle se týká i Spojených států. Jako expertka na tohle téma vám mohu přísahat, že i tam jde o nesmírně vzácné události. Není to nic normálního, a to ani co se týká majitelů zbraní - ti s nimi takovéto věci opravdu normálně nedělají. Většina majitelů zbraní jsou dobří občané, kteří se k nim chovají velmi zodpovědně."
Nežít ve strachu je mimořádně dobrá rada. Schweitová zmínila také americký výzkum, který popsal, že 13 procent lidí, již stříleli, bylo bezpečně a úspěšně zastaveno neozbrojeným civilistou, který tam byl. "I když nejste ozbrojeni, střelci nečekají, že někdo zareaguje." Popisuje, že sama viděla vysokoškolské studenty, jak "chytají pušky za hlaveň a seberou je střelcům. Nebo jiné lidi, jak se zastaví a na útočníka hromadně zaútočí".
Jak často bývají u takových situací přítomni ozbrojení civilisté? "Ve Spojených státech téměř nikdy. Jen jednou nebo dvakrát ročně se stane, že ozbrojení civilisté se brání a střílejí na střelce a zabijí nebo zraní ho tak, že zastaví boj. Náš výzkum v FBI, který má data za 25 let, ale ukazuje, že ve skutečnosti je pravděpodobnější, že zasáhnete, pokud nejste ozbrojeni."
Všichni, kteří se aktivně bránili, přežili
Mimořádně zajímavý je pak fakt, že z celkových 13 procent lidí, kteří se střelci bránili (nejde o později zasahující nasazené policisty, ale o lidi, kteří byli na místě ve chvíli útoku), všichni přežili. "Třináct procent všech přestřelek za 14 let. To byli lidé, kteří úspěšně bojovali a zasáhli. A všichni přežili. Myslete na všechny ty lidi, kteří nezemřeli díky tomu, že tihle civilisté zasáhli."
Odtud logicky plyne, jak velký smysl má výchova k odvaze. Platí, že před šíleným střelcem je nejlepší utéct, schovat se, ale není-li vyhnutí, pak sebe a lidi okolo sebe bránit. Pěstování odvahy je to, co nás může zachránit, a netýká se to samozřejmě zdaleka jen těchto ojedinělých útoků. Týká se to celého našeho života. Odvaha má smysl, odvaha je i v dnešní době to, co velmi silně potřebujeme.
Další cenný poznatek bývalé agentky FBI zní, že je to především na nás, ne na státu. Hlavně na lidech, kteří se vyskytují "v okolí těch, kdo mohou být ve velkém stresu. Lidé, kteří páchají tento typ, ale i další trestné činy, jsou křehcí - často sběrači křivd. A lidé, kteří o tom vědí, jsou v jejich okolí. Takže nejdůležitější věc, na čem se myslím všichni shodneme, je, že prevence opravdu začíná u osob v okolí."
Zjevně jde o to nesoustředit se jen na sebe, vnímat pečlivě, se zájmem, co se děje okolo mě, jak na tom jsou lidé, s nimiž se stýkám, studenti, kolegové, spolužáci, přátelé, manželé, děti, příbuzní. Vnímat, že se do stresu dostal člověk, o němž vím, že má doma zbraně. Ale mít je ani nemusí. Příznačné může být, když takový člověk vyhrožuje, že chce skoncovat se světem, se sebou samým. Lidé podle výzkumů o svých šílených plánech často mluví, jen je neposloucháme nebo je nebereme vážně.
Po střelbě na Filozofické fakultě se hodně psalo a mluvilo o napětí v české společnosti. Sám o něm často píšu. Jak se lidé napadají, jak si nadávají, jak se čím dál silněji šíří nenávist. Po střelbě se objevily hlasy, že za napětí mohou novináři, a to i novináři obecně považovaní za seriózní, nikoli třeba proruští či dezinformační.
Měli bychom chápat, jaký je rozdíl mezi kritikou, rolí "hlídacího psa" politiků a mezi rozdmýcháváním nenávisti a podporou totalitních velmocí, jako je Rusko nebo Čína - tedy velmocí, které vraždí, válčí, páchají genocidu. Kritizovat Miloše Zemana za jeho dlouholetou podporu Moskvy i poté, co Putin obsadil Krym a ukradl kus Ukrajiny, jsem považoval za samozřejmý, logický postoj. Stejně tak kritiku politiků i nepolitiků, kteří podporují čínský komunistický režim. Kteří plédují za to, aby se Ukrajině neposílaly zbraně, a tím se "zajistil mír". Kritizovat takové politiky a jejich postoje není šíření nenávisti, ale obrana svobody. Zároveň je jasné, že právě tihle lidé budou napadat své kritiky a nesmyslně na ně házet odpovědnost za proběhnuvší masakr.
Znovu akcentuji, že za klíčová považuji slova bývalé agentky FBI Katherine Schweitové "nežijte ve strachu". Platilo to za komunistů, platí to v demokracii a bude to platit stále dál.
